PSYCHOSOCIÁLNÍCH

přesunout balíčky lidí z bodu A do bodu B. Podstatu a důsledky této dramatické
proměny západní kultury vyjádřil český literát Milan Kundera
(narozen 1929) v románu L’Immortalité (Nesmrtelnost, 1990): „Silnice se liší
od cesty nejenom tím, že se po ní jezdí autem, ale že je jen čarou, která spojuje
jeden bod s druhým. Silnice nemá smysl v sobě samé; smysl mají jen dva body,
které spojuje. Cesta je chvála prostoru. Každý úsek cesty má smysl sám v sobě
a zve nás k zastavení. Silnice je vítězným znehodnocením prostoru, který její
zásluhou není dnes než pouhou překážkou lidského pohybu a ztrátou času.
Předtím, než se cesty ztratily z krajiny, ztratily se z lidské duše: člověk přestal
toužit jít, jít po vlastních nohách a radovat se z toho. Ani svůj život už neviděl
jako cestu, nýbrž jako silnici: jako čáru, která vede od bodu k bodu, z hodnosti
kapitána k hodnosti generála, z funkce manželky do funkce vdovy. Čas
života se mu stal pouhou překážkou, kterou je třeba zvládat čím dál většími
rychlostmi.“ (Kundera 1993: 220). Silnice a auta stále více vytlačují chodce. To
vedlo zakladatele patafyziky Alfreda Jarryho (1873–1907) k ironické spekulaci,
že řidiči budou chodci ohrožováni do té doby, „…dokud se budou chodci
pohybovat beze všeho osvědčení, bez poznávací značky, brzdy, zvonce a lucerny,
nepřestaneme proti tomuto postrachu ulic energicky brojit“ ( Jarry 1997: 15).
Kultura nicméně není tak zcela spolehlivý stroj. Určitý stupeň harmonie
kulturních prvků je nezbytný pro zachování kultury, pokud funkční souhra
neklesne pod určitou hranici, kultura se zachovává v čase. V opačném případě
nastává krize nebo dokonce kolaps kultury (obecně ke kolapsům společností
viz Tainter 2009). Jistý stupeň disharmonie je přítomný v každé kultuře.
Zaprvé je to dáno tím, že každý jedinec si osvojuje kulturu odlišně, a to v
závislosti na životních zkušenostech, výchově a statusech a rolích. Zadruhé
je to dáno tím, že kultura nepředstavuje rigidní rámec, v každodenních situacích
jednající aplikují obecná pravidla v konkrétních situacích, a tak dochází
ke kontextuální interpretaci. Jedinci tak interpretují každodenních situace
podle jejich kontextu a podle vlastního stupně osvojení kultury. Haviland v
této souvislosti uvedl, že nemůžeme očekávat úplnou harmonii kulturního
systému. Máme předpokládat tlak k soudržnosti v kultuře (orig. strain to consistency);
dokud bude tento tlak existovat, bude kultura snesitelně funkční, v
opačném případě může dojít ke krizi nebo kolapsu (Haviland 1991). Mírná
disharmonie kultury vytváří i potenciál pro kulturní změny.
63