PSYCHOSOCIÁLNÍCH

preskriptivních pravidel, znalostí a významů pro chování a myšlení. Keesing
rozlišil tři přístupy ke studiu kultury jako ideačního systému:
kultura jako kognitivní systém. Kultura se v tomto přístupu chápe jako
systém sdílených znalostí. Kognitivní přístup hledá odpověď na otázku
jak jsou kulturní znalosti uspořádány a ukotveny v lidských myslích
(D’Andrade 1995). Podle Goudenougha „Kultura není materiální fenomén;
neskládá se z věcí, lidí, chování či emocí. Je to spíše organizace těchto
záležitostí. Je to forma těchto záležitostí, které mají lidé v mysli, jejich modely
vnímání, vztahování se či interpretace těchto záležitostí“ (cit. Keesing 1974:
77). Představiteli tohoto směru jsou například Ward Goodenough, James
Spradley, Roy D’Andrade, Eleonor Roschová, Stephen Tyler a další.
kultura jako strukturální systém: Strukturální antropologové usilují o
odhalení logických principů organizace oblastí kultury, jako jsou mýty,
umění, jazyk, systém příbuzenství a podobně. „Logikou binárních
kontrastů vytváří lidská mysl kulturně organizovaný řád vztahů a transformací
v bezustání se měnícím… světě“ (Keesing 1974: 78). Nejvýznamnějším
představitelem tohoto směru byl Claude Lévi-Strauss.
kultura jako symbolický systém: Podle představitelů tohoto přístupu je
kultura systémem symbolů a významů, na jejichž základě je organizována
sociální interakce. Antropologové se pak při výzkumu kultury orientují
na oblast sdílených kódů a významů. Podle Geertze je kultura „souborem
textů“ a úkolem antropologa je textům hermeneuticky porozumět (Geertz
2000). Představitelem tohoto směru je kromě uvedeného Clifforda Geertze
také například David Schneider, Mary Douglasová, Marshall Sahlins
nebo Victor Turner.
Strukturovaně představíme vybrané antropologické školy, směry a paradigmata.
V jednotlivých popisech se omezíme na nejdůležitější ideje, představitele,
koncepce, klíčová díla a terénní výzkumy, které uskutečnili zástupci daného
směru. Podrobnější informace o vývoji antropologického myšlení a souvislosti
rozvoje antropologické teorie jsou k dispozici například v knihách Ivo
Budila (2003), Václava Soukupa (1996, 2000, 2004), Wernera Petermanna
(2004), Alana Barnarda (2000), Frederika Bartha (2004) a Marvina Harrise
(2001).
77