PSYCHOSOCIÁLNÍCH

řecký básník a filozof Xenofanes (565?–471? př.n.l.), který prohlásil, že lidé
připisují bohům ideje, čímž mínil vzhled (Losev & Šestakov 1965). Stejně tak
pracovali s pojmem idea empirikové, jako byli John Locke (1632–1704) a
George Berkeley (1685–1753). Tak například Locke zastával názor, že zdrojem
našeho poznání je empirie, která v naší mysli vede ke vzniku jednoduchých a
později složených idejí. Naše poznání je pak schopností najít souvislosti mezi
jednotlivými idejemi. Čím více souvislostí, tím vyšší poznání (Locke 1984).
Druhý význam pojmu idea odkazuje k něčemu obecnému, neproměnnému,
které je základem všeho, k jakémusi archetypálnímu principu, který předchází
zkušenosti. Idea je v tomto případě plánem nebo principem. Tak s pojmem
idea pracoval řecký filozof Platon (427–347 př.n.l.), který chápe ideje jako archetypální
vzory pro jednotliviny. Svět empirické zkušenosti je proměnlivý, a
proto neumožňuje skutečné poznání. Lidská duše, která byla před zrozením v
kontaktu se světem idejí, je uvězněna v těle, které je rovněž samo proměnlivé a
součástí nestálého světa jednotlivin. Proto poznávání prostřednictvím smyslů
nevede ke skutečnému poznání, ale k pouhému doxa, mínění. Obdobně jako
Platon pracovali s idejemi představitelé racionalismu, jako byli například René
Descartes (1596–1650) nebo Baruch Spinoza (1632–1677). Středověký
filozofický spor o univerzálie můžeme chápat jako střet mezi oběma přístupy.
Buď budeme nominalisty, kteří tvrdí, že ideje jsou ante res – ideje jsou výsledkem
lidského konsenzu, nebo budeme realisty a budeme zastávat názor, že
ideje jsou apriorní, předcházejí věcem. V literární podobě ztvárnil spor italský
sémiolog a literát Umberto Eco (narozen 1932) v románu Il nome della
rosa ( Jméno růže, 1980). Již název románu napovídá, co je podstatou sporu.
Základní otázka zde zní, zda je naše chápání světa založeno na lidském konsenzu,
nebo na věčných idejích, které nám umožňují poznávání světa a metafyzickou
orientaci v něm.
Shora jsem při definici kultury uvedl, že ideje jsou jednou ze tří strukturálních
úrovní kultury. Antropologie při výzkumu hodnot navazuje na tu filozofickou
tradici, která chápe ideu jako lidský konsenzus, tedy řekněme na filozofickou
tradici empirismu. Antropologové zastávají názor, že naše chápání
světa není založeno na nějakých archetypálních, věčných vzorech. Kultura
je sdílený fenomén a je výsledkem konsenzu. Takové pojetí idejí představuje
účinnější klíč pro porozumění fascinující kulturní rozmanitosti, než když
budeme vycházet z předpokladu, že kultury stojí na věčných, neproměnných
idejích. Nicméně i přijetím premisy, že ideje jsou věčné a neproměnné, lze
30