SBORNÍK Státního okresního archivu Přerov - Zemský archiv v Opavě

na 1251 potvrdil Přemysl Otakar II. hradišťskému klášteru darování půdy
komorníků v Topolanech patřící dříve k olomoucké kastelánii, kterou pak
vlastnil Crha z Jedovic. 12
V nejstarších dochovaných záznamech z knih půhončích pro olomouckou
cúdu od roku 1370 do začátku 15. století zjišťujeme místa, odkud pocházeli
půhončí. Jednalo se o šest míst – Radvanice, Sobíšky, Knínice, Nelešovice,
Hostkovice a Dubčany. V roce 1388 se děje v knihách půhonných
zápis o tom, že olomoucký purkrabí Viknan pořídil pro úřad půhončích
v Dubčanech statky. V potvrzovací listině z roku 1498 nejvyššímu sudímu
Janu Pňovickému ze Sovince uvedl král Vladislav, co příslušelo k úřadu
purkrabího v Olomouci, mezi jiným zbožím „od starodávna“ dva půhončí
v Dubčanech, a poprava. V landfrýdu krále Matyáše z roku 1484 je zmínka
o tom, že v olomouckém právě jsou půhončí a volavčí, kteří mají dědictví
nadzpupné, totiž svobodné. 13
První ucelený popis povinností půhončích máme z pera Ctibora Tovačovského
z Cimburka v jeho Knize Tovačovské, představující obyčeje, řády,
starodávné zvyklosti a práva markrabství moravského. Odtud pak přešel
tento zápis s některými změnami do textu zemského zřízení z roku 1535
a dalších. Uvádíme zde znění odstavce „Jak se půhonové roznášeti mají“
ze zřízení zemského z roku 1545: „Item. V olomúckém právě sou půhončí,
ješto na to zpupné dědiny mají, a ti mají půhony roznášeti v tom kraji olomúckém
a od míle dva peníze toliko berou a mají na ceduli míti napsáno,
koho kdo pohání i s poručníky v půhonu. A ten půhončí ukáže ceduli tomu,
kdož se pohání, a cedule půhončímu má zase vrácena býti, aby dále s ní
běžel k jiným, kteříž v ní popsáni sou a v té ceduli pohnáni. A ten půhončí
má osvědčiti, že u něho byl a půhon ohlásil. Než chtěl-li by kdo zapříti aneb
půhončího nechtěl k sobě pustiti aneb zapříti, že doma není, má v domě jeho
ohlásiti, aby mu povědíno bylo. A půhončí znamení, buď třísku někde vyřeže,
aneb jiné znamení vezme, aby to pokázati mohl, že tam byl.
Pakli by kdo tomu půhončímu překazil, neb ho zbil, má kázán býti jako
odbojník. Též jestliže by půhončí tam nebyl a zmeškal v tém dni po půhonu
vydání půhonu dáti, aneb selhal, že tam byl, a nebyl, má při právě kyjem
bit býti a dvě neděle na rathúze seděti a jiného místo sebe k druhému pátku
zjednati, aby půhony místo něho roznášel.
Ale v kraji brněnském posly se půhonové zpravují a dává se jim od míle
od každého půhonu jeden groš, jako jiným poslom od míle se platí. A těm
se též půhonové na cedulech i s poručníky vypsaní dávati mají.“ 14 V Knize
Tovačovské byli uvedeni vedle půhončích ještě volavčí. Dle zápisu v knihách
půhonných z roku 1405, kde se jmenuje volavčí Jakub ze Sobíšek,
můžeme odhadovat, že volavčím byl jmenován některý z půhončích. V článcích
zemského zřízení se o nich ale již zmínka neděje, proto se soudí, že
jejich zánik lze klást do 30. let 16. století. 15 Ctibor Tovačovský také na závěr
ustanovení o půhončích má nejasnou zmínku o poměrech v brněnském kraji:
„Ale v kraji Brněnském o některých také slyšeti póhončích: ale ti se tím
tají, i má se na to ptáno býti.“ Zřízení zemské má již ale ustanovení
o poslech, jak výše citováno. 16
Doplňme ještě, že půhonů byla celá řada, podle toho, jakým způsobem,
z čeho a kdy se pohánělo (žalovalo), uveďme např. půhony slunečné, trhové,
zatkyně, k svědomí a o svědomí, k právu a k přísaze, k listu, ke dckám
10