SBORNÍK Státního okresního archivu Přerov - Zemský archiv v Opavě

Vedle nesporných zásluh o výstavbu školy v Dřevohosticích vzkřísil jste
k životu celé časové periody v dějinách Dřevohostic a okolí.
Odbor školství, mládeže a tělovýchovy ONV Kroměříži Vám nechce vyslovit
pouze omluvu za rezort školství, ale za celou společnost.
Tím je vám vyslovena plná morální
rehabilitace.
Jaroslav Tomeček
předseda rehabilitační komise“
Leopold Smiřický kolem
roku 1980, archiv autora
Dřevohostický učitel, opravdový vlastenec, neúnavný
kulturní a vlastivědný pracovník, Leopold
Smiřický zemřel 30. dubna 1990 na zápal plic
v nemocnici v Lipníku nad Bečvou. Byl pochován
za velké účasti občanů městečka a okolí 12. května
1990 na dřevohostickém hřbitově. Hlavní projev
nad jeho hrobem pronesl Ing. Bohumír Kuba
z Nového Jičína, člen Ústředního výboru Českého
svazu bojovníků za svobodu v Praze.
Zůstává tu jeho dílo a přetrvávají vzpomínky
na skromného a obětavého člověka, který zasvětil
celičký svůj život pomoci druhým.
Na závěr si dovoluji ocitovat autentické vzpomínky
učitelky českého jazyka a dějepisu s aprobací
pro střední školy, paní Jaroslavy Doleželové,
která do Dřevohostic přišla na svou první učitelskou
štaci. Začínala zde učit právě za ředitelování Leopolda Smiřického. Na
dřevohostické osmileté střední škole, která byla později přejmenována na
základní devítiletou školu pak působila více než dvacet let: „To první setkání
s ním mám v paměti vryto, jako by to bylo včera, ač k němu došlo před
mnoha lety. Tehdy jsem nastupovala na své první učitelské místo téměř tři
sta kilometrů od domova.
Přišla jsem do Dřevohostic zklamaná, že nebudu učit na gymnáziu, pro
něž jsem měla aprobaci a které mi bylo přípisem přiděleno, když jsem na
umístěnku nastoupila až z Prahy.
Mé zklamání bylo zmírněno poznámkou okresního inspektora, že se dostanu
na školu, kde je velmi oblíbený ředitel. Ano, tak to doslova řekl. A byla
to pravda. Přijal mne se dvěma dalšími novými kolegy s usměvavou tváří
a podrobně nás informoval o škole, o tom, jací jsou zde lidé a městečko.
Hned mi bylo líp, zvláště když nás provedl ještě prázdninově ztichlou školou.
Zasvěcoval nás do historie zámku, kde byla tehdy škola umístěna, ukazoval
mi třídy, překrásnou hudební síň se štukovou výzdobou. Získal si mě
jako historičku a já, ještě mladicky romantická, se těšila, jak budu denně
chodit místy, kudy šly tak bohaté dějiny.
Po prvních informacích o škole přišla řeč i na ubytování. Moji dva kolegové
je sehnali brzo. Pan ředitel měl předem připravené možnosti. U mne
to bylo horší, s kantorkou se nepočítalo. A tak pan ředitel se mnou chodil
městečkem, trpělivě, ale bezvýsledně nejméně dvě hodiny.
Nakonec mne dovedl k Cagašovým, což bylo mé veliké štěstí. Ti se mne
ujali, byli to opravdu hodní lidé, příbuzní rodiny pana ředitele, takže jsem
145