Stanislav Grof

První úrovní lidské psýché, která se obvykle vynoří při prožitkové terapii, je vzpomínková nebolibiografická úroveň, v níž nacházíme vzpomínky z našeho kojeneckého a dětského věku. V moderní hlubinnépsychologii se obecně uznává, že náš současný emoční život je do značné míry utvářen událostmi zformativních let našeho života, to znamená z let, než jsme se naučili vyjadřovat své myšlenky a pocity.Hodnota mateřské péče, jíž se nám dostalo, rodinná dynamika, trau-matické a pozitivní zážitky, jež jsme v tédobě prožívali - to vše má významnou roli při formování naší osobnosti. Biografická oblast je obecněnejsnadněji dosažitelnou částí psýché a v každém případě je to část, s níž jsme nejvíce obeznámeni.Každodenními metodami vzpo-mínání však nedokážeme dosáhnout všech důležitých událostí v našemraném životě. Je obyčejně snadné vzpomenout si na šťastné chvíle, avšak traumata, jež jsou u kořene našichstrachů a pochybností o sobě samých, se nám určitým způsobem vymykají. Propadají se hluboko do oblastinaší psýché, která je dnes známá pod názvem „individuální nevědomí", a skrývají se před námi pomocíprocesu, který Sigmund Freud nazval „potlačením". Freudova průkopnická práce odhalila, že získat přístup donevědomí a osvobodit se od potlačovaného emočního materiálu lze prostřednictvím systematické analýzy snů,fantazií, neurotických symptomů, přeřeknutí, každodenního chování a dalších aspektů našeho života. Freuda jeho následovníci zkoumali nevědomou mysl pomocí „volných aso-ciací". Jde o techniku, která je známávětšině lidí. Na požádání máme říkat, cokoliv nám přijde na mysl, a nechat slova, duševní obrazy avzpomínky volně plynout, aniž bychom je jakkoliv cenzurovali. Ukázalo se, že tato technika - stejnějako jiné výhradně verbální přístupy - je relativně slabým prostřed-kem výzkumu. V polovině tohoto stoletívypracovala nová disciplína, zvaná „humanistická psychologie", celou řadu terapií, jež využívají „práci stělem" a povzbuzují úplné vyjádření emocí v bezpečí terapeutického sezení. Tyto „prožitkové" přístupyzvýšily účinnost zkoumání biografického materiálu. Stejně jako dřívější verbální techniky se i tyto novépřístupy prováděly v běž-ných stavech vědomí. Terapeutické využívání mimořádných stavů, jež zkoumámev této knize, vrhá na biografický materiál nové světlo. I když tato práce potvrzuje mnohé, co je již známodíky tradiční psychoterapii, otevírá zeširoka brány netušeným novým možnostem a poskytuje náminformace o povaze našeho života, které jsou na-prosto revoluční. Při psychoanalýze a příbuznýchpřístupech může trvat měsíce, ba roky, než se dostaneme k základním vzpomínkám, jež byly od dětstvípotla-čovány. Při práci se změněnými stavy vědomí, jako například v holotropní terapii, se významnýbiografický materiál z raných let našeho života začne vynořovat na povrch již v průběhu několika prvníchsezení. Lidé nejen získají přístup ke vzpomínkám z kojeneckého a dětského věku, ale často dosáhnou ažúrovně porodu a nitroděložního života, a začínají se vydávat dokonce i do oblastí prožitků ještě starších. Tatopráce přináší další důležitou výhodu. Namísto toho, abychom se pouze rozpomínali na rané události vnašem životě, nebo je rekonstruovali z úryvků snů a vzpomínek, můžeme v mimořádných stavech vědomítyto události do-slova znovu zažít. Mohou nám být opět dva měsíce nebo i méně a můžeme prožívatveškeré smyslové, emoční a fyzické kvality tak, jak jsme je původně poznali. Prožíváme své tělo jakokojenci a naše vnímání okolí je primitivní, naivní a dětské. Vidíme všechno s neobvyklou pronikavostí ajasem. Existují dobré důvody k tomu, abychom věřili, že tyto prožitky sahají zpět až k bu-něčné úrovni.Během prožitkových sezení s holotropním dýcháním je překvapující sledovat, do jaké hloubky jsou lidéschopni regredovat, když znovu prožívají nejranější zážitky svého života. Není nijak výjimečné, že se měníjejich vzhled i chování způsobem, který je věkově přiměřený období, jež prožívají. Ti, kteří se vracejí dokojeneckého věku, typicky přejímají výraz tváře, tělesné postoje, gesta a cho-vání malých dětí. Mezi zážitkyz raného kojeneckého věku patří i slintání a au-tomatické sací pohyby. Ještě pozoruhodnější však je, že se utěchto osob obvykle projevují neurologické reflexy, které jsou rovněž přiměřené věku. Může se u nich projevitnapříklad sací reflex při lehkém doteku rtů a další tzv. axiální (osové) reflexy, jež charakterizují normálníneurologické reakce kojenců. Jedním z nejdramatičtějších objevů byl pozitivní Babinského reflex, který sevyskytl u osob regredujících do stavů raného dětství. Pro vyvolání tohoto reflexu, což je součástneurologického vyšetřování, sjedeme po okraji chodidla ostrým předmětem. Kojenec na tento podnět reagujevějířovitým napřímením prstů, starší děti naopak prsty pokrčí. Dospělí, kteří reagovali na tento testnapřímením prstů v době, kdy se vraceli do kojeneckého věku, reagovali normálně, když znovu prožívaliobdobí z pozdějšího dětství. A jak se dalo očekávat, titíž lidé projevovali normální Babinského reflexy,jakmile se vrátili do normálních stavů vědomí. Existuje ještě jeden důležitý rozdíl mezi zkoumánímpsýché v mimořádných a běžných stavech vědomí. Ve změněných stavech dochází k automatickému