Stanislav Grof

moc a sílu - okouší báječnou sladkost a duchovní blaho, nachází skutečné odpočinutí a Božské světloa má povznášející zážitky z poznání Boha...Sv. Jan z Kříže: ChvalozpěvZačal prožívat značný zmatek - přelévaly se přes něj vlny horka a počal se potit. Roztřásl se a začalpociťovat nevolnost. Zcela náhle se ocitl na vrcholu horské dráhy, postupně byl vtahován do propasti, apak ztratil kontrolu a zřítil se dolů. Napadlo ho přirovnání - bylo mu, jako by spolkl soudek dynamitu spodpáleným doutnákem. Soudek měl za chvíli vybuchnout a on proti tomu nemohl nic dělat. Bylo tozcela mimo jeho kontrolu. Poslední, co ve vzpomínkách slyšel, když horská dráha přejela okraj propasti,byl řev hudby, jež zněla, jako by přicházela z milionů sluchátek. Měl obrovskou hlavu a cítil, že má tisícuší a každé z nich přináší jinou hudbu. Byl to ten největší zmatek, jaký kdy v životě zažil. Umíral přímotam na místě a nemohl proti tomu nic dělat. Jediné, co se dalo dělat, bylo vykročit vpřed. Vynořila se muslova „důvěřuj a poslouchej", a během kratičkého okamžiku už neležel na pohovce a neměl svou obvykloutotožnost. A náhle se začalo odehrávat několik scén najednou. V první z nich se hroužil do bažiny plnéodporných tvorů. Pohybovali se směrem k němu, ale nedokázali se dostat až k němu. Nejlepší způsob, jakýmdokázal popsat tuto jízdu na horské dráze, kdy se propadal v naprosté ztrátě kontroly, bylo přirovnání kchůzi po mimořádně kluzkém povrchu. Zpočátku tam byl trochu pevný povrch, ale pak už nic nebylo pevné,vše bylo kluzké, nebylo čeho se chytit, a on padal a řítil se stále hlouběji do zapomnění. Umíral náhle všakstál uprostřed náměstí středověkého města. Náměstí obklopovala průčelí gotických katedrál. Spatřil, jakz výklenků v katedrálách sestupují chrlíce, zvířata na okapech, lidé, napůl lidé napůl zvířata, ďáblové aduchové - napadlo ho, ze všichni vypadají jako postavy z obrazu Hieronyma Bosche. A kráčeli k němu! Jakse všichni ti tvorové na něj tlačili, začal pociťovat nezměrnou agónii a bolest, paniku, děs a hrůzu. Mezispánky cítil rostoucí tlak - umíral. Byl si naprosto jist, ze umírá. A pak zemřel. Jeho smrt byla dokonána,když ho konečně přemohly tlaky v hlavě a on byl ohromnou rychlostí vystřelen do jiného světa. Novýsvět, s nímž se setkal, byl zcela jiný než ty předchozí. Panika a hrůza zmizely. Nastala nová muka, alenebyl v nich sám. Jaksi měl účastenství na smrti všech lidí. Začal prožívat Ježíšovo umučení. Byl Ježíšem,ale zároveň byl prostým občanem, a všichni kráčeli v pohřebním průvodu na Golgotu. V tomto bodě jehoprožitku již neexistoval žádný zmatek. Jeho vize byly naprosto zřetelné. Lítost, kterou pociťoval, bylapřímo mučivá. Pak si povšiml krvavé slzy, jež se tvořila v Božím oku. Boží oko ve skutečnosti neviděl, aleviděl slzu, která se začala rozlévat po celém světě, když Bůh sám přijal účastenství na smrti a utrpení všechlidí, kteří kdy žili. Procesí směřovalo na Golgotu, kde byl ukřižován s Kristem a se všemi lidmi na kříži. BylKristem, byl všemi lidmi. Byl ukřižován a zemřel. Hned poté, co všichni zemřeli, zaslechl tu nejandělštějšíhudbu, jakou kdy v celém svém životě slyšel. Zaslechl hlasy zpívajících andělů a všichni lidé, kteří zemřeli,začali zvolna vstávat z mrtvých. Bylo to jako zrození - odehrála se smrt na Kříži, a pak se ozval svištivýzvuk, jak se vítr z Kříže hnal do jiného světa. Všichni kolem něho začali povstávat a davy lidí seměnily v mohutná procesí v obrovských katedrálách, kde všude kolem byly svíce, světlo, zlato a kadidlo.V tuto chvíli neměl žádný pocit oddělené totožnosti. Byl ve všech procesích a všechna procesí byla v něm.Byl každým z mužů a každou z žen. Spolu se všemi kolem něho se začal pozvedat ke světlu, výš a výš, podélmajestátních bílých mramorových sloupů. Zástupy za sebou zanechávaly modrou, zelenou, červenou,purpurovou a zlatou barvu katedrál a všechny barvy lidských úborů. Pozvedaly se do bělosti a pohybovaly semezi vysokými, zářivě bílými sloupy. Zněla hudba, všichni zpívali a pak se před jeho očima objevila nová vize.Nepodobala se ničemu z toho, co se doposud odehrálo - měla zvláštní povahu, jež ho přesvědčila, ze mubylo dáno prozření. Dotklo se ho Kristovo roucho vzkříšení. Nedotklo se však jen jeho, dotklo se spíšvšech lidí a přesto se dotykem všech dotklo i jeho. Jakmile se ho roucho dotklo, odehrálo se současněněkolik věcí. Stal se velmi nepatrným, malým jako buňka, droboučkým jako atom. Všichni lidé byliprodchnuti pokorou a klaněli se. Naplnil ho mír a pocit radosti a lásky. Bezvýhradně miloval Boha. Zatímcoto probíhalo, dotek roucha byl jako kabel vysokého napětí. Vše vybuchovalo a výbuch přenášel lidi nanejvyšší místo, které existuje - místo absolutního světla. Náhle nastalo ticho. Hudba utichla. Zmlklyveškeré zvuky. Měl pocit, že je v absolutním středu zdroje energie. Bylo to, jako by byl v Bohu - ne pouze vpřítomnosti Boží, ale v Bohu, přijímal účast v Bohu. Netrvalo to dlouho - i když si uvědomoval, že běhemtohoto prožitku čas vůbec nic neznamená - a pak začal sestup. Svět, do něhož nyní sestupoval, se v ničem