Stanislav Grof

mohl existovat. V tomto světě začal komunikovat s bytostí, která si říkala „Basilides". Když se ho Jungvyptával na jeho původ, Basilides odpověděl, že žil ve městě Alexandrii celá staletí předtím, než se Jungnarodil. A právě Basilides vyprávěl Jungovi o „pleromě", transpersonální koncepci, která se pozdějiodrazila v Jungově koncepci „kolektivního nevědomí".Pleroma je začátek i konec stvořených věcí. Prostupuje je tak, jako sluneční svit všude prostupujevzduch... I my jsme však pleromou, neboť jsme součástí věčného a nekonečného... Dokonce i v tomnejmenším bodě je pleroma nekonečná, věčná a celistvá, jelikož malost i velikost jsou vlastnosti, jež jsouv ní obsaženy. Je to ona nicota, která je všude, celistvá a nepřetržitá.^I když se Jung z komunikace se svým vnitřním průvodcem Basilidem o mno-hém poučil, teprve jehospojení s druhou bytostí, s níž se setkal na transpersonální úrovni, mělo nakonec hlubší dopad na jeho dílo.Tato druhá postava, „duchovní bytost", která si říkala Filemon, poskytovala Jungovi radu a vedení v jehodíle po celý zbytek života. A na konci života Jung vskutku připsal značnou část svých nejúspěšnějších anejkreativnějších prací na účet svého spojení s Filemo-nem. Další precedens na podporu transpersonáhiíchprožitků můžeme nalézt v ži-votním díle Abrahama Maslowa o vrcholných zážitcích („peak experiences").Maslow tvrdil, že je nutné lidskou psýché „depatologizovat", to znamená pohlížet na „vnitřní jádro" našehobytí nějako na zdroj metafyzického temna nebo nemoci, ale jako na zdroj zdraví a pramen lidské tvořivosti.Maslow byl přesvědčen, že západní filozofie zatemnila význam tohoto vnitřního jádra tím, že k němu přistupovalaspíše jako k pověře než jako k realitě, nebo tím, že s ním jednala jako se zdrojem zlých,nebezpečných, neurotických či psychotických impulzů - jako s něčím, co je třeba potlačit nebo zkrotit.Maslow prokázal svou prací s lidmi, kteří byli na vysokém stupni „seberea-lizace", že plný potenciálčlověka lze realizovat nikoliv potlačováním signálů z vnitřního jádra, ale naopak tím, že se naučíme těmtosignálům naslouchat. Jeho výzkum naznačil, že i když „hlasy a impulzy" z tohoto vnitřního jádra (jakoJungův Filemon) mohou být „slabé, tiché a křehké, velice snadno zahlcené vzděláním, kulturnímočekáváním, obavami z odmítnutí", přesto platí, že: „Au-tentickou individuálnost můžeme zčásti definovatjako schopnost naslouchat těmto hlasům - impulzům ve svém nitru..." Maslow řekl: „Psychologické zdravínení možné, dokud není toto podstatné jádro člověka od základů přijato, milováno a respektováno." 2 ' Téměřpřed sto lety jeden z otců moderního psychologického výzkumu, Wil-liam James, přemítal o tom, jak sisami budujeme umělé hranice, které ve skutečnosti oplocují naši psýché. Stejně jako Jung a Maslow i onnaléhavě vyzýval, abychom se otevřeli obrovským možnostem, které jsou naší psýché vrozené.Většina lidí žije... ve velmi omezeném okruhu svého potenciálního bytí. Využívají velice malou částsvého možného vědomí a obecně i zdrojů své duše, asi jako člověk, který by si navykl z celého svéhotělesného organismu používat jen malíček a pohybovat jen jím. 3>Průzkum a mapování transpersonálního světaV naších běžných, nebo jak se domníváme, „normálních" stavech vědomí prožíváme svůj živottak, jako by se odehrával pouze uvnitř toho rozsahu uvě- domění, který poznáváme pomocí svých pětismyslů. Zde, v našem normálním stavu vědomí, definujeme realitu prostřednictvím obrazů, zvuků,hmatových po- citů, chutí a vůní světa kolem nás. Naše vnímání světa se rovněž omezuje na současnýokamžik a současné místo. Můžeme si samozřejmě vybavit vzpomínky na minulost, nebo můžeme mít živépředstavy o tom, co se nám může přihodit v budoucnu. Můžeme také vnímat různé věci, jež seodehrávají mimo dosah našich smyslů. Nemáme však pocit, že přímo prožíváme minulé, budoucí nebovzdálené události - jasně cítíme, že tyto jiné doby a jiná místa existují jen v naší představivosti.Vytváříme si je stejně jako romanopisec vytváří postavy a krajiny ve své knize. Jakmile vstupujeme dooblasti transpersonálního zážitku, překonáváme bariéry, které ve svém každodenním životě považujeme zapevně dané. V tuto chvíli se různé historické události, okamžiky, které patří do budoucnosti, a prvky světa,které by se podle nás normálně nacházely mimo dosah našeho vědomí, jeví stejně reálné a autentické jakocokoliv, co jsme kdy prožili. Nemůžeme již před-stírat, že to, s čím se zde setkáváme, jsou výplody našípředstavivosti. Transper-sonální svět existuje zcela nezávisle na nás. Jung si toho povšiml při svých prvníchsetkáních se svým duchovním průvodcem Filemonem, když prohlašoval, že to jednoznačně promlouvá jeho