Stanislav Grof

ýt velice obtížný pro mnoho profe-sionálů, kteří jsou hluboce závislí na teoretickém vedení své školy. Zdesymptomy mizejí a dochází k osobnostním transformacím bez jakéhokoliv aktivního zásahu a úsilí ze stranyterapeuta, v důsledku série nepředvídatelných zážitků. Ty mohou být biografické, perinatální, transpersonálnínebo i všechny tři střídavě či najed-nou. V holotropních sezeních, při práci s klienty v psychospirituálníchkrizích a v tisících psychedelických terapeutických sezení jsem byl během let svědkem mnohadramatických vyléčení a pozitivních změn osobnosti, které se zcela vy-mykaly veškeré mé snaze oracionální pochopení. Při práci s mimořádnými stavy vědomí se role terapeuta a pacienta naprosto liší odjejich úloh v tradiční psychoterapii. Terapeut zde není aktivním činitelem, který u pacienta způsobuje změnypomocí konkrétních zásahů, ale je to člověk, který inteligentně spolupracuje s vnitřními léčebnými silamipacienta. Toto chá-pání úlohy terapeuta je v souladu s původním významem řeckého slova thera-peutes, cožznamená „osoba, která napomáhá při léčebném procesu". Shoduje se také s přístupem k psychoterapii C. G.Junga, který se domníval, že úkolem terapeuta je zprostředkovat pacientovi kontakt a komunikaci s jehovnitřním Já, které pak řídí proces proměny a „individuace". Moudrost, která se tu uplatňuje, vychází zkolektivního nevědomí a zdaleka přesahuje znalosti, které jsou tera-peutovi rozumově dostupné. I kdyžterapeut i jeho pacient mohou občas pociťovat frustraci vzhledem k ne-dostatku racionálního chápáníprůběhu léčebného procesu, jsou dramatické po-zitivní změny, kterých pacient dosáhne v relativně krátkémčasovém období, více než dostatečnou kompenzací. U tohoto typu práce je zřejmé, že nelze po-užívat pevnékoncepční rámce, které násilně zařazují pacientovy problémy do předem uspořádaných teoretickýchpřihrádek. Jung zastával podobný názor na terapii; byl si jasně vědom, že neexistují žádné záruky, že to, cosledujeme při určitém terapeutickém sezení, už někdo někdy pozoroval a že to lze pochopit v rámciexistujících škol. Lidská psýché je bez hranic a má zřejmě nevyčerpatelné zdroje a tvůrčí schopnost. Z tohotodůvodu je možné, že o průběhu terapie můžeme často sledovat nebo prožívat jevy, které nikdo nikdy předtímnepozoroval. Tím se terapeutická práce stává vzrušujícím a stále pokračujícím dobrodružstvím, které je nakaždém kroku naplňováno objevy a novým poznáním.Kořeny lidského násilí a současná globální krizeMeei nejdůležitější důsledky nového modelu lidské psychiky patří vhledy so-ciálně-politické povahy.Pokusy tradiční vědy nabídnout hodnověrné vysvětlení neuvěřitelných krutostí, které charakterizují velkoučást lidských dějin, jsou obecně nepřesvědčivé a zdaleka nesplňují očekávání. Představa člověka jako„nahého opa", který v sobě chová vražedné instinkty, jež jsou dědictvím z jeho zvířecí minulosti, nedokáževysvětlit to, co psychoanalytik Erich Fromm nazval „zhoubnou agresivitou", která je výhradně lidská.Zatímco zvířata bojují o po-travu, sexuální příležitosti a územní nároky, žádné zvíře v přírodě se nedokážeani zdaleka přiblížit k nesmyslným krutostem páchaných lidskými bytostmi. Psy-chologické snahy ovysvětlení našeho násilí na základě postnatálně biografického modelu lidského vědomí jsou stejně frustrujícía nedostatečné. Již jsem se zmínil o neúspěchu tradičního biograficky orientovaného modelu vysvětlitindividuální psychopatologii; jeho nepřiměřenost je ještě zřejmější, sna-žíme-li se jej používat na masovoupsychopatologii krvavých válek, revolucí, krutosti totalitních režimů, bestiálnosti koncentračních táborů agenocidy. Co se týká extrémně násilného chování jednotlivců, emoční traumata z raného dětství jednodušenemohou adekvátně vysvětlit úchylné chování takovýchto rozměrů. Psychologická traumata spojená sezážitky, jež utvářely naši psychiku po na-rození, nepostačují k vysvětlení hrůz nacismu, zvěrstev Stalinovarežimu nebo zrůdného chování v souvislosti s africkým apartheidem. Rozšíříme-li však kon-cepční rámec apřidáme-li perinatální a transpersonální perspektivy, které odha-lujeme v mimořádných stavech vědomí,začínají takovéto události být snáze pochopitelné. Při porodním traumatu jde o zoufalý boj o život spotenciálem stát se zdrojem mnoha extrémních emocí. Jako událost, kterou všichni sdílíme, má porodschopnost vyvolat psychologické úchylky v masovém měřítku, kdy se statisíce lidí mohou podílet naspolečném zážitku úžasného rozměru. Archetypy kolektivního nevědomí by mohly také být zdrojem masovépsychopatologie, ne-boť jsou obdařeny mimořádnou psychickou silou, která překračuje veškeré in-dividuálníhranice. Jelikož jsou součástí kolektivního nevědomí, jsou také svou vlastní podstatou nadosobní. Válka jesamozřejmě velice složitý problém, který zahrnuje mnohé faktory a má historické, politické, ekonomické ipsychologické kořeny. V žádném případě se tedy nedomnívám, že válku lze zredukovat pouze napsychologické příčiny. Zatímco se však viditelnějším aspektům konfliktů existujících mezi národy vě-