Stanislav Grof

prostupovalo celou jeho bytost. Toto poselství znělo: „Až zemřeš, tvé tělo bude zničeno, ale ty sám budešspasen - tvá duše s tebou bude po celý čas. Vrátíš se zpět na zemi a budeš znovu žít. Zatím se všaknedovíš, čím příště na této zemi budeš." V důsledku tohoto zážitku Jesseovy bolesti silně polevily azmizela i akutní úzkost, jíž trpěl. Vynořil se ze sezení s hlubokou vírou v možnost převtělení, tedykoncepcí, která byla v rozporu s jeho vlastní náboženskou tradicí. O pět dní později Jesse pokojnězemřel, možná o něco dříve, než by k tomu jinak byl ošlo. Bylo to, jako by se jeho duše osvobodila, abymohla vzdát tento boj proti nevyhnutelné smrti. Bylo to, jako by pospíchal na cestu tam, co nazýval „příštízemí". V době, kdy jsem s Jessem pracoval, jsme nikdy nemluvili o reinkarnaci nebo o přežití duše pofyzické smrti. Zcela sám nebo pomocí zdrojů, které jsme ani on ani já předtím nebrali v úvahu, dospěl ktomuto poměrně složitému názoru na to, co nastane po smrti, k vizi, která mu poskytla v posledníchdnech jeho života klid duše a pocit bezpečí. 8 ' Přestože by bylo možno Jesseho sezení pominout jakofantazii, motivovanou silným přáním, jiné zážitky obsahují pozoruhodné podrobnosti, které lze pozdějiověřit. Já sám jsem zažil opakovaně epizody, které se zdály přicházet z minulých životů. Žádná z nichnebyla tak sugestivní či přesvědčivá jako ta, která se pojila k mé první cestě do Ruska. Tento příkladdokumentuje, jak se mohou v těchto zážitcích dávné události prolínat s naším nejsoučasnějším individuálnímživotem a jak můžeme využít jejich podivuhodný léčivý potenciál. V roce 1961 jsem se zúčastnilorganizovaného zájezdu do Leningradu, Moskvy a Kyjeva. Přidělili nám oficiální průvodce Inturistu aveškeré naše prohlídky pamětihodností byly pod pečlivým politickým dohledem - procházky bez doprovodubyly přísně zakázány. Těsně před odjezdem jsem se dozvěděl o Pečorské Lavře, ruskémpravoslavném klášteru v Kyjevě, ležícím v prastarých katakom- bách v nitru hory. Toto místo byloskutečným duchovním střediskem Ukrajiny a slyšel jsem, že bolševici je ušetřili proto, že se obávalilidového povstání. Když jsem se o tomto místě poprvé dověděl, pocítil jsem k němu zvláštní a mocnoucitovou přitažlivost a touhu navštívit je. V Kyjevě jsem zjistil, že návštěva Pečorské Lavry není součástínašeho turistic- kého programu, a začal jsem pociťovat silný nepokoj. I když jsem si uvědomoval obrovskériziko tohoto podniku, rozhodl jsem se, že Pečorskou Lavru navštívím sám. Podařilo se mi uniknoutpozornosti průvodce Inturistu a oddělit se od skupi- ny. Hovořil jsem plynně rusky, takže jsem byl schopenobjednat si taxík, který mne dovezl až ke klášteru. Kráčel jsem bludištěm katakomb, lemovaných mumiemimnichů, kteří tu po několik staletí žili a umírali. Kostnaté ruce, potažené kůží, jež se léty změnila na hnědýpergamen, byly sepjaté jakoby v modlitbě. Úzké chodby vedly do jeskyní, vyzdobených působivýmiikonami a matně osvětlených září svíček. Skrze mračna hustého kouře, vonícího kadidlem, jsem vidělskupiny zpí- vajících mnichů s dlouhými vousy, kteří byli zjevně v hlubokém transu. V Jak jsem si takzvolna razil cestu katakombami, i já jsem byl v nezvyklém stavu vědomí; měl jsem zcela konkrétní pocit,že toto místo důvěrně znám. Do-kázal jsem předvídat každé odbočení a každou novou prostoru. Pak jsemnarazil na mumii, která měla ruce v podivné poloze - nebyly sepjaty v modlitbě jako u ostatních mumií.Prožíval jsem vlnu emocí, které vycházely z hloubky mé bytosti. Ukončil jsem prohlídku a vrátil se dohotelu, kde jsem s ulehčením zjistil, že průvodci Inturistu si mé nepřítomnosti nepovšimli. Po návratu zRuska jsem byl i nadále zaměstnán vzpomínkami na katakomby, a zvláště svými podivnými reakcemi namumii, kterou jsem tam spatřil a která neměla sepjaté ruce. Rychle jsem se však pohroužil do výzkumu atento zážitek mi jaksi vyprchal z paměti. O mnoho let později, když jsem pracoval v Mary-landskémstředisku psychiatrického výzkumu v Baltimore, pozval ředitel ústavu na návštěvu Joan Grantovou a jejíhomanžela Dennyse Kelseyho, dvojici z Ev-ropy, která byla známa svou novátorskou hypnotickou terapií.Během jejich čtyř-týdenní návštěvy měli naši pracovníci příležitost prožít s touto dvojicí osobní sezení.Joan, která byla původem Francouzka, měla schopnost uvést se do lehkého hypnotického transu a prožívatepizody z jiných dob a míst, které měly charakter vzpomínek z minulých životů. Byla autorkou několikaknih založených na této podivuhodné schopnosti. Dennys byl britský psychiatr a hypnotizér. Ve své společnépráci hypnotizovali pacienty a žádali je, aby se vraceli ve svých vzpomín-kách tak daleko nazpět, jakbylo třeba, aby mohli nalézt zdroj svých problémů a vyřešit je. Jejich klienti často nacházeli původ svýchkonfliktů v minulých životech. Joan měla schopnost naladit se na jejich prožitky z minulých životů a véstje k vyřešení jejich problémů. Problém, na němž jsem chtěl s nimi pracovat, se týkal konfliktu, který jsemobčas pociťoval mezi smyslnosti a duchovnem. Celkově jsem měl velkou radost ze života a užíval si všech