Stanislav Grof

nacházíme výše uvedené téma vyjádřeno slovy Alberta Einsteina:Lidská bytost je součástí celku, kterému říkáme „ Vesmír" - součástí omezenou v čase a prostoru.Človék prožívá sebe samého, své myšlenky a pocity jako něco odděleného od zbytku - je to jistá optickáiluze vědomí. Je jen málo lidí, kteří za určitých podmínek neprožili rozšíření svých každo-denních hranic. Vtakových chvílích se naše iluze oddělenosti zamlží a vytratí jako poslední paprsky slunce na konci dne. Poněkolik prchavých okamžiků shledáváme, že splýváme s ostatními lidmi a ztotožňujeme se s tím, jak oniprožívají svět. Nebo můžeme zjistit, že se naládujeme na vědomí celé skupiny lidí, ztotožňujeme se sžalem nebo radostí celé společnosti, rasy nebo celého lidstva. V obdobné náladě se můžeme zahloubat vpřírodě, třeba při horské túře nebo v hlubokém sekvojovém lese, a pak překročíme meze naší výlučně lidskéexistence, abychom pronikavě prožívali životy rostlin, zvířat či dokonce anor-ganických objektů či procesů.Následující pasáž ze hry Eugena O'Neilla Dlouhá denní cesta do noci, v níž Edmund popisuje svou nočníplavbu ve člunu, je velmi dobrou ukázkou transpersonálního stavu, který překračuje běžné meze lidskéhoprožitku. Ležel jsem na čelenu obrácen k zádi, voda pode mnou pěnila, stěžně s bílými plachtami vměsíčním svitu se tyčily vysoko nade mnou. Byl jsem opilý krásou a zpěvavým rytmem toho všeho, a naokamžik jsem se sám sobě ztratil - vlastně ztratil jsem svůj život. Byl jsem svoboden! Rozpustil jsem sev moři, stal jsem se bílými plachtami a sprškou vody, stal jsem se krásou a rytmem, stal jsem seměsíčním svitem a lodí a vysokým hvězdnatým nebem! Bez minulosti či budoucnosti, v míru a jednotěa divoké radosti, v něčem větším, než je můj vlastní život nebo život člověka, jsem přináležel Životusamotnému! Bohu, chcete-li to vyjádřit takto... jako když neviděná ruka rozhrne oponu. Na okamžikexistuje smysl. 1 ' 1 Ve změněných stavech vědomí se toto nové vnímání světa stává dominantním apodmanivým. Zcela potlačuje každodenní iluzi newtonovské reality, v níž se zdá, že jsme „egyobalenými kůží", existujícími ve světě oddělených bytostí a předmětů. V extrémních formáchtranspersonálního vnímáni můžeme prožívat sebe samé jako celou biosféru naší planety nebo jako celýhmotný vesmír.Ztotožnění s ostatními lidmiSnad nejběžnější transpersonální prožitek většiny z nás se odehrává v našich vztazích s lidmi, kteří jsounám nejbližší. Při milování, nebo sdílíme-li s někým jiné extatické okamžiky, se zdá, že hranice mezi já a tymizí. Náhle si uvědo-mujeme, že vědomí je zcela odděleno od našeho těla. Naše dvě vědomí se pro-stoupí,stanou se jedním a překročí fyzické meze, které obvykle považujeme za pevně dané. Přitom můžemezároveň cítit jednotu se zdrojem stvoření, z něhož jsme vzešli a jehož je každý z nás součástí. Formutranspersonálního spojení, jež pociťujeme s jinou osobou, můžeme ozna-čit za „duální jednotu". Takovétoprožitky se dostavují během praxe duchovních disciplín, obzvláště tantrické jógy, v průběhu silnýchcitových vznětů nebo vý-jimečné radosti, jako je úmrtí milované osoby nebo porod dítěte, nebo po požitípsychoaktivních látek. Jsou také běžné mezi matkou a dítětem v průběhu těho-tenství a kojení. Připrožitku duální jednoty máme pocit naprostého splynutí a ztotožnění s jinou osobou, i když si zároveňudržujeme pocit vlastní identity. V klinických situacích jsem byl svědkem různých forem této duálníjednoty doslova u stovek případů. Obzvláště zajímavým příkladem byla moje pacientka Jenna, kteráprožívala splývání se svou matkou, když znovu prožívala nitroděložní a kojenecké období svého života. Vprůběhu sezení se stočila do klubíčka do polohy plodu, jež je charakteristická pro člověka v hluboceregresivním stavu. Každá vráska na její tváři jako by jí zmizela a Jenna dostávala rysy malého dítěte.Slabým hláskem popisovala, jak se teď cítí blízko matce. Měla báječný pocit, že se opravdu stává jejísoučástí, že se s ní prolíná, až nakonec nebyl žádný rozdíl mezi matčinými a jejími vlastními pocity. Cítila, žese dokáže pohybovat sem a tam mezi svou vlastní a matčinou existencí. Někdy byla dítětem v jejím lůně,jindy dítětem kojeným z jejího prsu. Pak si vyměnily role a Jenna se stala svou těhotnou a kojící matkou.Dokázala prožívat současně jak svou matku, tak sebe jako dítě, jako by obě dvě byly kontinuem,jediným organismem nebo jedinou myslí. V jednom okamžiku, kdy právě prožívala tuto duální jednotu asymbioticky splývala s matkou, otevřela oči. Když na mne pohlédla, vypadala překvapeně. Vysvětlovala,že cítila, že dokáže číst mé myšlenky a rozpoznat, co právě cítím, V jako by se veškeré hranice mezi námirozplynuly. Když pak skutečně popsala mé myšlenky, ukázalo se, že její popis byl docela přesný. 2 ' To byl