Stanislav Grof

tvrzení Carla Gustava Junga, že naši psýché také hluboce ovlivňuje kolektivní nevědomí, které nám poskytujepřístup k obrovské zásobárně vzpo-mínek, zahrnujících veškeré lidské prožitky od počátku věků. Běhemholotropního sezení, které jsme prováděli v Kalifornii, nám evropská psychiatrická sdělila následujícízážitek. Při čtení jejího popisu mějte na paměti, že tato žena neměla absolutně žádné rozumové znalosti ohistorii amerických Indiánů. Její prožitek však nápadně připomíná „slzavou cestu" kmene Čerokésů a dalšíudálosti v životě amerických Indiánů v době zákona o jejich přesídlení. Zde je její vyprávění: Náhle se všezdálo chladné, propastné a beznadějné. Cítila jsem obrovskou sílu, která mne přenášela daleko za hranicemého současného života, do vzdáleného historického období. Jako by se mé běžné já smrštilo do velikostifotonu a pak dočasně zmizelo. Stala jsem se jinou osobou - starou, malou a neuvěřitelně vrásčitouindiánskou ženou s bohatými vrkoči mastných vlasů. Spatřila jsem rozlehlou otevřenou pláň a na níshromáždění tisíců Indiánů. Seděli ve skupinách podle klanů a obklopovali kruh stařešinů, kteří měli vetváři klidný, rozhodný a nepohnutý výraz. Očekávali od svého národa odpověď - zda si zvolí Smrt neboCestu. Ti, kteří si zvolili smrt, se vzdálili do paprskovitě uspořádaných dlouhých a nízkých chatrčí. Kdyžrozhodování skončilo, stařešinové otrávenými šípy přinesli svým bratřím a sestrám smrt. Ti ji přijímalitak klidně, jako by to bylo posvátné naplnění jejich života. Když zemřel poslední z nich, ženy povstaly azatančily tanec usmíření se smrtí, který zahrnoval setí a rašení obilných zrnek. Pak povstali muži apředvedli tanec síly, míru a usmíření se smrtí. Po skončení výše popsaného rituálu se ti, kteří se zúčastnilitance usmíření, zvedli a začali odcházet. Žena, která měla tento prožitek, prohlásila, že její „celé bytíprostoupil smutek a žal, na který slova nestačí". Zvolna se začala kolébat a zpívat tichou monotónní píseň,která vyjadřovala, co cítí. Její vyprávění po-kračuje:Uvnitř jsem plakala a naříkala nad smrtí tisíců příslušníků svého národa - dětí, starců a mužů i žennejrůznějšího věku. Viděla jsem je, jak v dlouhém průvodu kráčejí přes hory, vyčerpaní, hladovějící,zoufalí, zbavení naděje a umírající za pochodu. I když jsem byla starou, vnitřně prázdnou indiánskouženou, měla jsem rovněž pocit, že jsem prastarou pustou horou. Zcela nehybně jsem je sledovala, až mizmizeli z dohledu, ale v určitém smyslu jsem byla stále s nimi, na jejich nekonečné cestě vpřed a nikam, vjejich životě a smrtilLidé prožívající rasové nebo kolektivní příběhy mohou zjistit, že se účastní dramatických, i kdyžobvykle krátkých scén, které se odehrávají ve více nebo méně vzdálených historických obdobích, kulturácha zemích. Tyto scény se často pojí s konkrétními vhledy do vztahů mezi lidmi, společenské struktury, náboženskýchpraktik, morálního kódu, umění a techniky daného historického období. Někdy pozorujeme u osob,které mají rasové či kolektivní prožitky, složitá gesta, postoje a symbolické pohyby. Znovu a znovuobjektivní pozorovatelé se znalostí zemí nebo národů, jež subjekt prožívá, potvrzují, že tyto pohybovékombinace jsou patřičné a charakteristické pro národy a dobu prožitku. Při terapeutických sezeních i vnašich seminářích jsme často sledovali, jak lidé zaujímají složité jógové pozice (ásany) a dělají gesta(mudry) z prastaré tradice jógy, i když o této duchovní praxi neměli předtím žádné znalosti, ani s níneměli žádné zkušenosti. V mnoha případech lidé prožívali účast na pra-ktikách kultur, které pro ně byly -v jejich běžném stavu vědomí - zcela neznámé. Bez jakýchkoliv předchozích znalostí či výcviku se dostalido pohybů charakteristických pro tanec afrických Křováků kmene Kung, nebo pro tanec dervišů súfijskétradice. Jindy se spontánně pohybovali v rytmu rituálních tanců prováděných na Jávě nebo na Báli, nebopředváděli symbolická gesta indické taneční tradice kathakali, vyjadřující témata z hinduistické mytologie,tak jak se předvádějí na pobřeží Malabáru. Při některých příležitostech lidé prožívající jiné životy hovoříjazyky - někdy neznámými, archaickými - o nichž ve svém běžném životě neměli žádné zna-losti. Vněkterých případech byla autentičnost použitých jazyků potvrzena pomocí zvukové nahrávky pořízené vprůběhu sezení, při kterých k tomuto jevu došlo. V jiných případech měly hlasové projevy všechny prvkyjazyka, avšak nedokázali jsme dešifrovat, co tato osoba říká. To nemusí nutně znamenat, že hlasová produkcenebyla autentickým jazykem určité etnické skupiny. Lingvisté se shodují v tom, že je maximálněobtížné identifikovat každý z tisíců jazyků a dialektů, kterými se na této planetě hovoří. Skutečnost, že jsmedokázali pozitivně potvrdit velký počet těchto případů, však rozptyluje pochybnosti o autentičnosti tohotojevu. Občas jsou však tyto zvuky zcela jasným neartikulovaným blábolem nebo tím, čemu se v určitýchcírkvích říká „mluvit jazyky" („talk in tongues"). Prožitky předků či rasové prožitky často přinášejí hlubší