Sborník 2005 - rosmus

Žáci 3. roč. speciálky architektury na Akademii umění ve Vídni. Nahoře Benko,
Elstner, Keller, Vaugoin, Boh. Hübschman, dole Mráček, Mahler
fal seskočit v jízdě i z nízkých mezí. Za nádherné zimní pohody lyžoval jsem
denně buď na Čekyňském kopci nebo i na Švédských šancích a moje nadšení
den ode dne rostlo současně s docílenými výkony. Jezdil jsem ovšem bez
holí, a tak postupně, ovšem že ne bez tvrdých zkušeností, vytvářel jsem si
svoji lyžařskou techniku. Nejlépe ze všeho se mi dařilo rychlé zabrzdění ve
chvílích nebezpečí – posazením do sněhu. Moje pokroky byly však brzy tak
značné, že jsem získal do učení svoji desítiletou sestru, které jsem dal u truhláře
zhotovit pár malých lyží. Však je dodnes na to pyšná, že je pramátí
moravských lyžařek. Nerada jenom vzpomíná na zahanbující nehodu velkého
pádu, když jsme jednou, ruku v ruce, sjížděli z Čekyňského kopce ke
střelnici a její lyže zajely na moje. Nešlo při tom tak o to nabourání, jako
o Weiglovu rodinu, která právě jela v saních po silnici a my jí chtěli ukázati,
jak jsme již v lyžování pokročili… V dobách studií ve Vídni jezdil jsem
s kolegy lyžovat do Vídeňského lesa na Semering. V roce 1905 usadil jsem
se natrvalo v Brně a teprve zde počal jsem lyžování pěstovat systematicky.
Bydlil jsem Na úvoze, odkud nebylo daleko k Císařskému lesu, kde v oněch
dobách byla kol dokola ještě souvislá pole, na kterých bylo možno oddat se
nerušenému cvičení. V oněch dobách bylo i v Brně lyžování málo pěstovaným
sportem, soudě dle toho, že jsem se na tomto vhodném terénu nikdy
s lyžaři nesetkal. Za to však podivených návštěvníků Císařského lesa stály
podél trati celé proudy... Poněvadž není ani lyžaři dobře býti samotnému,
přijal jsem po čase do učení mladšího přítele, technika Hurbana. Dával jsem
mu denně první lekce na oněch historických lyžích z Kristianie. Škoda, že
jsem se již nikdy s nimi neshledal. Byly by dnes jistě vítaným příspěvkem
pro budoucí sportovní muzeum... V letech 1907–1909 pěstovali jsme vedle
117