Sborník 2005 - rosmus

Skupina prvních tenistů na hřišti pod Michalovem r. 1900.
Zleva vpředu slečny Růžena a Kamila Šilhavé, Treza Heinová, M. Böhmová,
M. Roháčková a V. Poláková. Za nimi zleva: J. Mráček, neznámý, Vašek Vítěz,
učitel Josef Kojecký, učitel Fr. Kočí, právník Calábek, učitel Junášek, Fr. Štěpka,
J. Sobol, G. Kobliha, dole Miloš Štěpka a Kobliha
jsem v kreslírně nejednou nepříjemnosti s profesorem Kvítkem, protože našel
na okraji výkresu nakreslené stromy, a jednou dokonce pohled z okna na
přerovský zámek. Dostal jsem se tenkrát do třídní knihy, a k tomu ještě
nádavkem šťavnatou nadávku, která se pak ujala v květomluvě studentstva
od primy do oktávy. Proto však nijak neochladla moje láska k malování,
spíše ještě vzrostla, obzvláště když jsem se stal malířem vlastních krajinek
v památníku mé malé sestry, a časem i většiny spolužaček její třídy. Když
pak počal Světozor přinášet obrazy Luďka Marolda, zamiloval jsem si ho
tak, že jsem od té doby sbíral kdejakou reprodukci od něho… Což teprve,
když jsem poprvé přišel do Prahy! Tam se mi teprve otevřely oči, když jsem
uviděl v galeriích obrazy velkých mistrů. Tenkrát se splnila moje velká touha
poznat krásnou Prahu a já směl za dobré vysvědčení odjet na celé prázdniny
ke strýci Krameriovi… Po celou dobu studií na středních školách jsem
neměl vroucnějšího přání, než stát se malířem krajin, ale nebylo mi toho
dopřáno, neboť v oněch dobách rodiče málo dbali tužeb a vrozeného nadání
svých dětí, a když ke všemu můj domácí učitel tvrdil mému otci, že malířství
je žebrota, bylo rozhodnuto o mé budoucnosti proti mé vůli... Když jsem
po létech přišel do Prahy studovat stavitelství, zamiloval jsem se do starých
památek stavebních a vyseděl často v hlubokém obdivu pod klenbami sv.
Víta, Jakuba, Ignáce a obou Mikulášů. Na Jubilejní výstavě roku 1891 jsem
ze všeho nejvíce obdivoval vznešenou krásu královského pavilonu uprostřed
Průmyslového paláce a od toho času obdivoval jsem jeho autora architekta
F. Ohmanna, a umínil jsem si, že se stanu po absolvování stavitelské školy
jeho žákem. Došlo k tomu však až po otcově smrti, když jsem mohl již rozhodovat
svobodně o své budoucností a jít za hlasem svého srdce – za Umě-
122