Sborník 2005 - rosmus

stupu k památkám, který se tak příliš nezměnil. O čem tedy je Na začátku
se setkáváme s nevinnou a ušlechtilou žádostí místního faráře Arnošta
Šmehlíka, se kterou se obrátil na K. K. Zentral-Kommision für Denkmalpflege
ve Vídni, centrální památkovou péči, o příspěvek na restaurování
penčických soch. Komise poslala do obce Dr. Antonína Matějčka, aby posoudil
nutnost zásahu. Ten ovšem netušil, že do celé akce je zapojen lékárník
Jan Nepomuk Harna, tehdy císařský rada v Kroměříži, který sochy v Penčicích,
podobně jako několik dalších v okolí, např. v Tršicích, ošetřil svým
„speciálním přípravkem“ a zřejmě se podílel spolu s panem farářem i na
dalších, ne zcela vhodných zásazích na sochách (osekání apod.). V první
fázi se panu faráři, který si sám vhodností zásahu nebyl zcela jist, podařilo
Antonína Matějčka ošálit, neboť radostně a bezelstně sděloval v dopise
panu radovi: „…na to si sochy důkladně prohlédl a vše notizoval. S opravenými
byl spokojen. Selhal jsem, že nebyly otesány, jen něco na šatech –
ano, pravil, to je vidět. Slunce svítilo, tož na horu nebylo lze upřeně hledět,
nepoznal to.“ 13 Jestli si Matějček sochy prohlédl, i když slunce nesvítilo,
nemohu dokázat; pravdou je, že v další korespondenci nastává obrat – vyjádření
komise bylo tvrdé – sochy byly neodbornými zásahy poničeny natolik,
že příspěvek nebude, navíc byl určen restaurátor, který práce provede,
a tím byl akademický sochař Jaroslav Krepčík (místo místního pana Neumanna,
který nasadil nehorázný rozpočet, proti kterému se komise rovněž
stavěla). 14 Nastalo několikaleté přetahování o peníze i prestiž. Uražená
strana nepřipouštěla žádný podíl viny – naopak, do hry začala vtahovat
emoce – příspěvek není, protože se jedná o Moravu. Druhá strana odpověděla
neméně tvrdě v místním tisku – „sochy vzácné, jež nepovolanými činiteli
měly býti opraveny – byly k jejich škodě a ceně poškozeny…“ 15 Došlo
k vyhrožování soudy. Mezitím začala první světová válka a vše se táhlo
dál. Práce byly započaty až v srpnu 19l4, poslední splátka učiněna v roce
19l5 z peněz farníků.
Na počátku byl dobrý úmysl jednoho člověka, zmařený neodborným zásahem
člověka druhého. Stejně nepříznivý osud postihl i Zahnerovy sochy sv.
Vendelína a sv. Vincenze Ferrerského, které byly zásahy v 19. století poškozeny
natolik, že v současné době je jejich restaurování více než složité a na
původní místo v Hustopečích nad Bečvou se zřejmě vrátí kopie. Příběh
pokračuje roku 197l, kdy došlo k dalšímu restaurování sv. Libora. Tehdy
byly prvním zásahem poškozené části doplněny epoxidovými a štukovými
tmely a nahrazeny nově vysekanými kopiemi. Nutnost tohoto zákroku
nemohu posoudit, ale když už se dělá kopie, tak by měla být kvalitní, a to
se o těch penčických říci nedá. Protože co si myslet o kopii ruky, která byla
zhotovena „dle fotografie“, což samo o sobě lze akceptovat, ale nelze akceptovat
restaurátorskou zprávu, která neobsahuje věcný text, a co je horší,
ani kvalitní celkové, a už vůbec ne detailní fotografie provedených prací
včetně té, podle které byla zhotovena kopie ruky světce. Nezbývá, než přát
sochám šťastnější volbu při restaurování, protože pokud by měl mít zásah
stejný efekt, bude lepší, když zůstanou napospas času, který je v tomto případě
citlivější a milosrdnější, než zásah lidský.
53