Rocenka 2004 - Jizersko-ještědský horský spolek

magnetitu. Hlavním nositelem mědi v rudnině je pouhým okem od pyritu obtížně rozeznatelnýchalkopyrit, přítomný pouze v podřízeném množství. Údajně byl též zjištěnbornit. Z dalších sulfidů se v rudě vzácně vyskytuje ještě sfalerit, galenit, arzenopyrit(též s obsahem kobaltu) a šupinkovitý molybdenit. Ve směrném pokračování sulfidicképolohy v malém lůmku byla nedávno zjištěna poloha magnetitu mocná až 1,5 m s minimálnípříměsí sulfidů, kvůli níž byl lůmek založen. Tento typ zrudnění se s malýmiobměnami v minerálním obsahu vyskytuje v krkonošsko-jizerském krystaliniku dostičasto a obvykle se označuje jako skarn.Ložisko bylo při těžbě v letech 1631 až 1785 rozfáráno povrchovými i podzemnímipracemi v délce více než 55 m. Počáteční úsek hlavní štoly, nyní na jednom místě s propadlýmstropem, svědčí o jistém tápání při hledání rudní polohy. Po jejím zastiženípřechází do směrné úklonné, převážně dovrchní dobývky. Rudní poloha je zde odkrytav délce necelých 34 m. Z povrchového odlomu je přístupná drobná práce – úpadnice –s novodobým pracovním názvem Štola černých netopýrů, která nesouvisí s prostoremvyrubaným z hlavní štoly. Na úpatí jedné z hald lze podle výtoku vody soudit na zcelazavalené ústí štoly ražené do podloží, možná kvůli odvodnění hlubších partií ložiska.Směrná povrchová dobývka je na severovýchodě zakončena vyrubaným polopodzemnímprostorem s odkrytou rudní polohou na čelbě. Na vyšší úrovni pak povrchová práce předevšímv granátovci pokračuje až do zmíněného lůmku.Název díla „Nadílka štěstí“ je překladem původního pojmenování „Beschertes Glück“.V historické literatuře se však vyskytují ještě jiná jména, jako např. „Siedhausstollen“, tedyštola náležící k varně, resp. „Várenská štola“, nebo „Kupferzeche“, tedy „Měděný důl“.Poslední pojmenování pravděpodobně pochází z doby, kdy se zjistilo, že ruda nebo spíševýluh z ní obsahuje měď. Tehdy asi rovněž došlo k přejmenování kopce z německého„Eisenberg“ („Železný vrch“) na „Kupferberg“, tedy „Mědný vrch“, později „Měděnec“.Získávání mědi ze zdejší rudy ani z výluhů vylučováním kovovým železem, tzv. cementací,však není doloženo a můžeme se domnívat, že ložisko pro její nízký obsah nesplniloočekávání. Spolehlivě doložená je zde pouze výroba vitriolu resp. zelené skalice, tedy síranuželeznatého (něm. „Vitriol“ nebo v našem případě též „Eisenvitriol“). Zmínkyo měďnatých barvách či barvivech jsou málo konkrétní, i když jejich získávání by nebylonemožné. Málo pravděpodobná je výroba kamence (v té době nejspíše síranu amonnohlinitého),mj. pro nízký obsah vyluhovatelného hliníku v surovině. Spolehlivě rovněž není doloženopřímé použití tzv. cementových vod (též měďnatých nebo měděných vod, něm.„Kupferwasser“), tj. důlních vod nebo rudních výluhů nebo jejich směsi při barvení textilu.V roce 1983 při stavbě vrstevnicové přibližovací cesty od Streitova obrázku pod díloNadílka štěstí došlo k proříznutí dvou nejspodnějších hald, při čemž se ukázalo, že obsahujíkouskovou rudu (zhruba 3–5 cm), jejíž úlomky jsou na povrchu nápadně červenězbarveny práškovým oxidem železitým – krevelem, zatímco uvnitř je většinou zachovanánebo jen málo narušená původní ruda – pyrhotin. Vedle toho materiál haldy obsahujezbytky nespáleného paliva – uhlíky. Ruda tedy byla prokazatelně pražena buď v milíři,nebo v nějaké peci. Již ve starší literatuře se vyskytují nekomentované zmínky o haldáchs červeným povrchem v areálu Nadílky štěstí, ale teprve po otevření jejich profiluzmíněnou stavbou vyvstala otázka účelu operace pražení zdejší rudy při jejím zpracování.Protože zřejmě neexistuje záznam konkrétního postupu při výrobě vitriolu na naší lokalitě,110