Rocenka 2004 - Jizersko-ještědský horský spolek

našli i mnoho dalších tehdy (a ani nyní) ještě nepublikovaných míst, kde se dávníprospektoři pokoušeli o vrtkavé hornické štěstí. Jirka sbíral kamení, já amatérsky mapovalbusolou a krokováním. Dnes, v éře GPS, působí tehdejší moje malůvky olepené vyschlýmlimonitovým blátem směšně, ale jsou kupodivu docela přesné. Časem jsme již získali cit proto, jak se na povrchu ohlašuje staré důlní dílo. Celkem bylo roku 1988 v revírech PanenskáHůrka, Kryštofovo Údolí a Andělská Hora jen pět volně přístupných vodorovných štoldlouhých mezi 30 a 270 metry. Zasypaných šachet byly zhruba dvě stovky a kutacích rýhtisíce. Pokud jsme chtěli v mapování podzemí pokračovat, bylo třeba se na víkendové akceozbrojit krumpáčem a lopatou, přesně podle jeskyňářského hesla „co si nevykopeš, tonemáš“. Vytipovali jsme si několik míst, kde se zdálo, že budeme mít naději proniknout dopodzemí nejsnadněji. Do poloviny následujícího roku jsme se dostali do dalších tří dolů. Tojsem ale již měl za sebou dva semestry pražské elektrotechniky. Cesty z Prahy do Liberce sestávaly stále řidší, až jsem jezdil jen sporadicky. Jirka se přeorientoval na sbírání minerálů,hlavně vltavínů a granátů. Tak skončila etapa let 1988–1989, kterou bych mohl nazvatv životopise jako „dolovací“.Deset let mi trvalo, než jsem se ke starým náčrtkům a popiskům vrátil. Nyní již pevněusazen v Praze jsem se jen těžko mohl potulovat po ještědských lesích s krumpáčem. Zatobylo ale možné pátrat po písemných památkách na dávná i nedávná dolování v pražskýcharchivech a knihovnách. Dnes se divím, proč jsme se tenkrát vlastně více nezaměřili nastaré německé vlastivědy a geologické průzkumné zprávy. Kdybychom získali tehdy výsledkyprůzkumů z poloviny 20. století, mohli jsme si ušetřit strašnou a zbytečnou dřinuv Hutním koutě (Huťáku) na Panenské Hůrce. Vzpomínám si, že všechny tehdejší diskusena téma map podzemí končily s tím, že výsledky jsou státní tajemství a jsou uloženyv jakémsi záhadném Geofondu v Praze. Vypadalo to, že pokud se nestaneme zasvěcencitajemné sekty geologických průzkumníků, nikdy se k plánům nedostaneme. Opravdu jsemměl z těch diskusí se staršími jeskyňáři takovýto dojem. Nezapomeňte, že byl rok 1988a v Československu vládl socialismus, který úzkostlivě tajil naleziště surovin. Turistickémapy se vydávaly v měřítkách 1:100 000, větší měřítka byla jen pro socialistické organizacea získat desítku, tedy mapu 1:10 000, byl malý zázrak.Další zdroj byl ukryt ve fondu Sudetika v liberecké Vědecké knihovně Václava Kopeckého,jak se tehdy jmenovala, a v libereckém okresním archivu. Přestože tam nepanovalotakové utajení, stejně bychom ale ve studovně asi nic nezjistili s naší nulovou znalostíněmčiny.Režim se změnil, razítko TAJNÉ nahradilo v pražském Geofondu přívětivé ODTAJNĚNO.Mohl jsem se pustit do práce. Na internetových stránkách České geologické služby (skvěléhledání čehokoli z geologie) jsem si vytáhl signatury zpráv vybrané dle lokalit a autorů.Archiv sídlí na pražské Letné, zprávy z průzkumů sice nepůjčují domů, ale vše si můžeteokopírovat, včetně velkých mapových příloh. Protože kopie jsou jen černobílé a většinageologických údajů závisí na barevných škálách, musel jsem je ještě pastelkami dovybarvovat.Tak mně vídali profesionální geologové ve studovně Geofondu, když jsem siomalovával šmouhaté xerokopie padesát let starých map od geologa doktora Maláska,který tehdy po válce průzkum na severu Čech vedl. Během asi dvacítky návštěv jsem prošelkompletní zachovanou dokumentaci a získal tak detailní přehled o geologických pracíchv okolí Kryštofova Údolí.98