Rocenka 2004 - Jizersko-ještědský horský spolek

vobrázek, pak na Boženu. Neplakala, nikdá neplakala. Zpod šátku dlouhej cop, tvářsamej vrásek, pohled dočista vodevzdanej. Bylo tě v něm tolika pokory a smířenosti.Ty tmavý voči… ty tě byly. Jako zamlada, dyž přišla se baviť k muzice, furt živýa tolika hezký. No vidiš, kde já bych pomyslel tenkráte, že na ni koukám zposleda.Netrválo dlouho a přitáhli k ní četnici z Duba. Dochtor Petru a starosta proseckejže ji vezmou dólu do starobince. No to viš, pustiť je nechtěla dounitř. No, a dyž těchprkynek párkrát uhodili a vešli, chudák vona se těch futer chatrnejch tolika držálaa pustiť se nechtěla. Petru až třetí iněkcej ji vomámil a pak ji vodnesli. U Jirku sepsali,co v ty boudě šecko našli. Jen považ, ten řetizek samej dukát, co k muzice nosila,tam našli, ňákej prsten, na řetizku cibule zlatý a vo štruzoku, chudák, pět tisíc korunvyšetřenejch měla. Dyť jen sto vosumdesát korun důchodu vyměřenejch měla.No, jak se to mohlo dopadnouť? Zrouna jako když starej strom přesadíš. Dejchaťtam dóle prej nemohla, tolika najednou lidu kolem ní, celej život se jim vyhejbala, cojen mohla. A tak to viš, jak dlouho tam as mohla přežiť. A přec eště se domu na Horajednou dostala, dyž jim zběhla. Byl tenkráť… no trvám, říjen, den jak z pohádky,vobloha jak vymetená, to viš, podzim na krku, chladno bylo. Kůsu zrouna klepu, žesekať votavu na krmení du, a najenou Božena. Lehounce vostrojená, škrpály hadrový,zrouna ji to domu táhlo. Hm, domu, domu – dyť tam už nic nevostalo. Co neroztahalivůkol, to na jený hromadě zapálili. A vona tam seďála na těch rozhašenejchmoskách a koukala do kraje. Nebyla to už ta Božena, co dříu koukala tím vetchýmvoknem ven, vopřenou hlavu vo ruku, a snaď vo něčem dycky snila. Byl to hotovejBoženy přízrak, celá ustaraná, docela vostřihaná, ani ten cop jí nenechali, co si naňom celej život tolika hleděla. Bíňačka stará šla pro ni samej večír, aby šla na noc.Byl to tenkrát zrouna nadpozemskej západ. Do roka takovejch moc neuhlídáš,a tolika se jí z těch mostek nechtělo zvednouť. Na druhej den pro ni z Duba přišli.A netrvalo půltřetiho měsíce a měla funus na Světlý, tichej a skromnej, horáků pár sesrotilo, a víc nikdo. A tolik si přála, až tady nebude, aby kámen tesanej jí dali,našpórovaný že na něj má… Nikdá jí ho nedali… Léži tam, nebožka, podnes pod toukrtinou. Odešla na věčnost ve středu 17. ledna 1968 po páté hodině ranní v domovědůchodců v Českém Dubu. Posloužil jí páter Matura 23. ledna 1968 na hřbitově ve Světlépod Ještědem.Dávno už sedím ve vyhřáté světnici, je už hodně po půlnoci a já se snažím zachytit na papírvše, co si pamatuji z vyprávění horáků o Boženě Míňákové. Zanedlouho se bude odehrávatneopakovatelné zrození dalšího, snad ještě krásnějšího podzimního dne.Jediné, co jste si na sklonku života přála, bylo mít svůj pomníček na světelském hřbitově,ale ani ten vám nebyl dopřán. Odpočíváte pod bezejmenným rovem zarostlým trávou,jako byste nikdy ani nežila. Žila jste, ale chudě, skromně a v tichosti. Nikdy jste nechtěla býtstředem pozornosti, natož abyste stála o nějakou publicitu. A tak se vám, paní Rozkovcová,v duchu omlouvám za to, že jsem se pokusil poodkrýt kousek vašeho soukromí. Avšakdaleko větší část jste si odnesla s sebou, a to už se nikdy nikdo nedozví, je to tak správně.Přijměte proto, prosím, tento článek jako skromný náhrobní kámen věnovaný vám.Svatik Šámalů, březen 200519