Rocenka 2004 - Jizersko-ještědský horský spolek

Razítka z Ještěduaneb jak to vidím jáJiří ŠimekLiberecZačalo to před dvěma lety na Nový rok. Jako již tradičně jsme stoupali ve skupince navrchol Ještědu. Tradičně po modré značce z Hanychova k Televizní a tradičně touto cestouproudily davy těch, kteří tak zahajují plnění svých novoročních předsevzetí nadhozenýchneprozřetelně před rodinnými příslušníky či přáteli. Vím, že tak, jak vyprchává alkoholz těl zmožených silvestrovskou oslavou při cestě k vrcholu, tak vyprchává i nadšení spojenés představou, že tato cesta je první z mnoha, které stoupajícím budou zaručovat štíhlejšípostavy, pevnější zdraví, bystřejší mysl a dobrou náladu po celý právě začínající rok. Dechse krátí, nohy začínají bolet, intervaly mezi zastávkami se zkracují, krátké zastávky se naopakprodlužují. Vím, že tato první cesta je u většiny poutníků zároveň i jednou z posledních(ne-li poslední) v tomto roce, která je zavede na vrchol Ještědu. Vím, že opět v průběhuroku budeme brázdit lesy a stráně Ještědského hřebene sami a budeme potkávat pouzepár jednotlivců, kteří propadli kouzlu ještědské přírody jako my.Z Televizní jsme odbočili na neznačenou cestu vlevo od „modré“ a pokračovali po ní ažnad les, tam, kde se otevírají nepřekonatelné výhledy. Odtud náš soukromý název pro tutocestu – „Panoramatická“. Po dlouhém esíčku nás cesta vyplivla na silnici pod skalnímútvarem Vířivé kameny.Během cesty jsme si vychutnávali samotu na kopci, který byl jako každý rok v tento dennetradičně přeplněn lidmi.V průběhu hovoru najednou kamarád začal vyprávět cosi o „soutěži stovkařů“.Poslouchal jsem stylem jedním uchem dovnitř, druhým ven a spíš mě v tu chvíli zajímalo,kde co lítá.Proto jsem na otázku, zda to také nezkusíme, jen tak něco zavrčel a dál jsem se rozhlíželpo krásách zasněžené krajiny. Netušil jsem, že tato moje odpověď „na půl huby“ bylabrána jako nadšený souhlas a že jsem si tak na další dva roky pěkně zavařil.Zpočátku jsem si to užíval. Razítka v našich průkazkách pěkně přibývala. Líbilo se mi,že na vrchol stoupáme pokaždé jinou cestou. Těch cest je skutečně ohromná spousta,každá nabízí jiné výhledy, má své neopakovatelné kouzlo. Ale i když se dají i různě kombinovat,sto jich rozhodně není. Časem se tedy cesty začaly stále více opakovat. A v okamžiku,kdy přestanu objevovat něco nového, přestává mě chození nahoru a dolů bavit. Já vím,nahoře čekalo razítko – ale asi to pro mě nebylo vždy to pravé a dostatečné lákadlo.159