Rocenka 2004 - Jizersko-ještědský horský spolek

Párkrát se stalo, že jsme vyrazili do lesa, a když jsem si uvědomil, že opět směřujeme„pod lana“ – mou nejneoblíbenější cestu na vrchol, něco se ve mně zablokovalo. Naznačiljsem několikrát kamarádovi, že se mi dnes tudy nahoru jít nechce, pak jsem se zastavila když jsem viděl, že na moji nechuť nijak nereaguje, potichoučku a bez rozloučení jsem seotočil a vrátil se domů.Vím, že ho to štvalo, pěkně jsme se kvůli tomu vždycky pohádali. Ale já jsem po tomrazítku asi neprahnul tolik jako on. On si předsevzal, že vrchol zdolá stokrát běhemjednoho roku. Já jsem byl opatrnější a dal jsem si na splnění úkolu dobu dvojnásobnou.Občas jsme dosáhli na razítko i dvakrát za den. O víkendu jsme vystoupali na vrcholčasně ráno a za soumraku jsme si výstup zopakovali.Ale když se v některém období dostal kamarád do časové tísně a potřeboval dohnatztrátu, představoval si mylně, že s ním polezu na vršek dvakrát nebo třikrát za sebou.A ještě k tomu „pod lanama“. V tu chvíli jsem ho nenáviděl. Myslel jsem, že se zbláznil. Kdyžjsme sestoupili k dolní stanici lanovky a on suše prohlásil, že si to dáme ještě jednou, krevse ve mně vařila a nejradši bych ho byl v tom okamžiku zardousil. Chvíli jsem ho pozoroval,jak začíná znovu stoupat po sjezdovce vzhůru, pak jsem beze slova udělal čelem vzada zamířil k domovu.Kamarád často jezdil na vrchol také na kole. Je to rychlejší, říkával, a stihnu i několikvýjezdů za den. Já kolo nemám, ale občas, když jel některou z mnoha nádherných cestz Hanychova na hřeben a přes Pláně k vrcholu, tak jsem šel s ním. On na kole, já pěšky.Do těžkých výjezdů jsem byl rychlejší já, po rovinách či ve sjezdu mi ujížděl. Ale řekl bych,že tyhle společné výjezdy – výběhy měly pro nás pro oba slušnou sportovní hodnotua opravdu jsme si je užívali.Několikrát jsem přišel o razítko i díky kamarádkám v sousedství. I když jsme bylidomluveni, že půjdem na vršek, občas jsem si to na poslední chvíli rozmyslel a zmizelnečekaně mezi ploty. To potom bylo zase láteření. Kdyby mohl, tak by mi dal domácí vězenía zavřel mě někde o chlebu a o vodě. Ale v tomhle si prostě nedokážu poručit – příroda jesilnější než já. A navíc jsem věděl, že stejně příště bude chtít, abych šel zase s ním.Ale nakonec se to povedlo. Nám oběma. Kamarád svých prvních sto registrovanýchvýstupů uskutečnil v průběhu roku 2003 a já jsem na Nový rok 2005, tedy přesně v limitudvou let, tak jak jsem si předsevzal, vystoupil na vrchol Ještědu posté.Byla to dřina, sbírání ještědských stovkařských razítek se neobešlo bez osobníchkonfliktů, náš vzájemný kamarádský vztah byl několikrát vážně ohrožen, ale stálo to za to.Pocit, že v novodobé historii jsem mezi prvními, kteří odznak stovkaře vybojovali, měhřeje skoro stejně jako můj huňatý kožich. A ve své kategorii jsem jediný, komu se takovýkousek podařil. A to možná nejen v novodobé historii.Myslím, že ještě žádný jiný hafan na vrchol Ještědu tolikrát nevyběhl.Ale teď hledám motivaci pro další výstupy. Třeba nějakou sportovně založenou psí slečnuse stejnými zájmy. Honit srnky a zajíce už mě tolik nebaví – vždyť už jsem velký kluk.Jedno mám ale ještě na srdci. Vy lidé si zakládáte na svém výsadním postavení „pánatvorstva“.Ale já se při našich výšlapech po okolí při svém čenichání dostanu i do míst podélturistických cest, kam běžný turista nezavítá. A musím konstatovat, že někteří lidé seskutečně chovají hůře než někteří mí kolegové z říše zvířat. Abych nechodil kolem horké160