Rocenka 2004 - Jizersko-ještědský horský spolek

v terénu velice nenápadné a snadno přehlédnutelné. Všivec mokřadní není v Jizerskýchhorách tak vzácný a lokality s jeho výskytem jsou většinou chráněny formou maloplošnýchchráněných území – Malá Strana, Rašeliniště Jizery, Bukovec, U Šídy.Všivce jsou poloparazitické, vytrvalé nebo dvouleté rostliny. Pro celý rod jsou typickéjejich střídavé, v obrysu kopinaté, peřenosečné až peřenoklanné listy. Oba „naše“ všivcekvetou špinavě červenofialovými květy v průběhu června až srpna. Základním rozlišovacímznakem mezi těmito celkem si podobnými druhy je charakter větvení lodyhy. Zatímcovšivec mokřadní má lodyhy poléhavé a jen jednu z nich krátkou a vzpřímenou, všivecbahenní je statná vzpřímená rostlina s větvemi široko odstálými. Také na stanoviště majíobě rostliny podobné (nikoliv stejné) nároky. Všivec bahenní vyžaduje čerstvé, živinamibohatší, ale nevápnité půdy, všivec mokřadní roste často na zrašelinělých, kyselýcha živinami chudých půdách na světlých stanovištích. Společným znakem pro obě rostlinyjsou jejich nároky na vysokou hladinu podzemní vody beze změn vodního režimu. Častéodvodňování mokrých stanovišť vedlo však k silnému úbytku jejich přírodních biotopů.Nesmíme však ještě zapomenout na nízkou konkurenční schopnost obou druhů, což bymohlo v budoucnu znamenat, že by mohly být v naší přírodě ohrožené kriticky.Vachta trojlistáZa dalším ohroženým druhem květeny Jizerských hor, vachtou trojlistou (Menyanthestrifoliata), se musíme vypravit do našich mokřadů. V dobách minulých byla vachtapovažována za nepříjemný plevelný druh bažinatých luk, který značně snižoval kvalituzelené i suché píce. Šťavnaté listy vachty obtížně vysychaly a suchá píce z nich pak častoplesnivěla. V současné době se zánikem přirozených zamokřených stanovišť mizí z našípřírody i vachta. Tu dnes můžeme jen zřídka nalézt na rašelinných a jiných mokrýchloukách, ve vodních příkopech, mělkých okrajích rybníků a jiných podmáčenýchstanovištích.Vachta není vázána jen na podhorské a horské polohy, ale vyskytuje se i v nížinách.Vyžaduje světlá stanoviště a živinami chudé půdy, a přestože dává přednost kyselýmsubstrátům, dobře prosperuje i v neutrálních půdách nebo půdách slabě zásaditých.S rozpoznáním vachty od ostatních mokřadních druhů si příliš hlavu lámat nemusíme.Typické trojčetné, svěže zelené, celokrajné až mělce vroubkované listy s dlouhými řapíky,které jsou v dolní části pochvatě rozšířené, umožňují i méně zkušenému pozorovatelipřírody tuto ozdobnou rostlinu spolehlivě určit. Podoba listů se taky odrazila v četnýchlidových názvech: hořký jetel, vodní jetel, trojice vodní, trojan vodní. Bílé až slabě narůžovělékvěty jsou seskupeny do hustého přímého hroznu. Jednotlivé květy mají pětičetnouširoce nálevkovitou korunu, pěticípý kalich s tupými ušty a tyčinky s fialovými prašníky.Vachta kvete poměrně krátkou dobu nejčastěji v květnu a červnu. Dobře klíčivá tvrdásemena, která dokáží dlouho plavat na vodní hladině a jsou schopná vyklíčit i po projitízažívacím traktem zvířat, slouží k rozmnožování a rozšiřování vachty do okolí. K vegetativnímurozmnožování slouží úlomky jejích oddenků.Již v minulosti byla vachta používána jako léčivá rostlina, její význam přetrval dodnešní doby a listy jsou i dnes uznávanou léčivou drogou. Používají se při zažívacích118