KATALOG (ke stažení) - Prague Quadrennial

znamená ,já jsem někdo jiný*: Tím, že ztělesňuje postavu, vytváří a vykresluje
ji na scéně, zřetelně ukazuje na předem přijaté a dohodnuté
odcizení. A maska, kostým, líčení jsou klamné, avšak průhledné znaky
přeměny osoby. Jestliže si Besson vybral masku, je to proto, že s provokativní
samozřejmostí rád zdůrazňuje tento systém jasné falziiikace,
na níž se zakládá divadlo a připomíná rituální původ tohoto slova. A to
je první paradox, podle něhož se při předváděném převtělení, které má
klamat, zjevuje a zároveň převrací rys magického obřadu v kulturní
herní konvenci. V divadelním převtělení nelze oddělit moment okouzlení
a moment zjevného předstírání. A toto převtělení pochopitelně platí
stejně pro herce, čas a prostor. Proniká i do textu. Zde je také jinde,
teď je také kdysi. Tato postava je přesně taková jako tato osoba. To
co říká, je citace jejích slov."
Pour présenter son travail sur le masque de théátre, Werner Strub ne
saurait mieux trouver qu'un texte ďEduardo Sanguineti (extrait de Maschere
e Choc) consacré au travail de Benno Besson auquel Werner
Strub a été associé, notamment pour Oedipe Roi de Sophocle, adapté
par le méme Sanguineti:
„Le théátre est le masque. II est, de maniěre plus large, le travestissement.
L'acteur est, par excellence, constitué de la transformation qui
se produit au moment oú, assumant son propre role il feint de déposer
sa propre identitě quotidienne, son propre statut ďétat-civil, pour se
faire autre et different. Pour lui, structurellement, ,je est un autre'.
Incarnant le personnage, le désignant et le dessinant dans 1'enceinte de
la scěne, il articule une aliénation convenue et acceptée. Et le masque,
le costume, le maquillage sont les signes, frauduleux mais transparents,
ďune substitution de personne. Si Besson choisit volontiers le masque,
c'est parce qu'il aime souligner, avec une evidence provocante, ce systéme
de falsification explicite qui fonde 1'opération théátrale, en évoquant
de fagon critique son etymologie rituelle. De lá ce paradoxe premiér,
selon lequel, dans 1'exhibition du travestissement trompeur, se manifestent
et se révělent, ensemble, un trait magiquement cérémoniel et
une convention ludiquement culturelle. Dans le travestissement théátral,
le moment de 1'extase incantatoire et le moment de la simulation découverte
doivent ětre inséparables. Et ce travestissement, on le comprend,
investit également, avec 1'acteur, le temps et 1'espace du théátre.
II investit le texte. L'ici est aussi Pailleurs, le maintenant est aussi
366