WoD.pdf - Webgarden

co mí předchůdci dělali během takových krizí.
Chtěl jsem číst ta kouzelná slova, která
použili k zahnání všeobecné úzkosti a posílení
jejich víry. Druhého dne mého hledání jsem
našel neoznačenou krabici s nějakými velmi
starými papíry. A na úplném dně, zapečetěný v
jakési umělohmotné nebo laminátové obálce byl
pergamen, jehož vzhled napovídal, že byl
sepsán někdy v 17. století. Pocítil jsem
vzrušení z objevu, které se však rychle
změnilo v zděšení.
Jídlo, které jsme získali není příliš syté a
rychle zmizelo. Nyní nás tu led a sníh
uvěznil, v místě kde nám nikdo nemůže pomoci.
Snědli jsme koně i psi. Děti pláčou. Mluví se
o tom, zda jíst mrtvé.
Minulé noci za námi přišel, jeho hlas byl
milý a přátelský. "Vyslyšte mě a zachraňte
se," řekl nám. "Udělejte to, co budu chtít a
dožijete se dalšího jara."
Nemohu ani napsat tu nevyslovitelnou věc,
kterou žádal.
Lane Richards se osmělil zeptat: "A co žádáš
za toto bezbožné spasení?" Nestvůra mu
odpověděla: "Dnes nic, ale vrátím se za
padesát let a vezmu si, co musím, od třinácti
z vás a jejich rodin. A každých padesát let
přijdu znovu. Pokud tu bude někdo, kdo odmítne
zaplatit, všichni zamřete. Ale dokud budete
dělat to, co říkám, bude vaše vesnice navždy
vzkvétat, to vám slibuji.
Nemohli jsme nic než souhlasit. Je to tak
kruté. A tak ti z nás, kteří byli plní mládí,
budou stárnout a šedivět čekáním na návrat
Muže v bílém.
Mé ruce se třásly ještě dlouho potom, když
jsem se probíral dalšími papíry. Záznamy o
úmrtích byly pečlivé. Přesně před padesáti
lety v lednu zemřelo třináct lidí z farnosti.
Před dalšími padesáti lety také. A i padesát
let předtím.
Samozřejmě jsem tomu nechtěl věřit.
Nepochybně někdo s velkou představivostí, si
poskládal tyto střípky dohromady, smíchal je,
a pak svou práci opustil.
Navštívil jsem rodinu oné malé dívky, jak se
dalo očekávat, smrt dcery nesli těžce. Modlili
jsem se a hovořili. Nenápadně jsem se jich
optal, zda v blízkosti svého domova někdy
nespatřili muže s bílými vlasy, oblečeného do
bílých šatů.
Má otázka je rozrušila. Tvrdili, že neví, o
kom mluvím, ale v očích jsem jim spatřil
zaváhání a neklid. že by to byla jen součást
jejich smutku? Možná.
Ten víkend jsem strávil spoustu času na mém
příštím kázání. Téma bylo zmrtvýchvstání syna
vdovy. Je to příběh, který se podobá
známějšímu příběhu o Lazarovi, bratrovi Marie
a Marty – příběh o vzkříšení. Při nedělní
bohoslužbě jsem ho četl pomalu a zřetelně. Pak
jsem se pustil do mého kázání.Smrt, řekl jsem,
nemá absolutní moc. Ježíš triumfoval nad smrtí
a prostřednictvím jeho to dokážeme i my.
Mluvil jsem o tom, jak původní osadníci této
vesnice přetrpěli dlouhou, smrtí naplněnou
cestu ze starého světa a vyprávěl příběhy o
andělu smrti, kráčejícím po palubě jejich
lodi.
Představte si, že smrt je muž, pokračoval
jsem. Pokud by mezi námi chodil a vybíral si
- 11 -
Svět temnoty
Pravidla Systému vyprávění
jako sedlák mezi svými ovcemi, koho pošle na
jatka. Spojil jsem si to s obrazem Krista jako
Boží ovečky, který přemohl smrt. V mnoha
kulturách, vzpomněl jsem si, je bílá barvou
smrti. Nikoliv černá. Ale pokud je muž
oblečený v bílém smrtí, pak Kristus přijde v
šatech jasnějších a čistších než v bílé.
Kázání jsem ukončil více obecněji, žádal
modlitbu, víru v Boha a vzájemnou podporu. Ale
viděl jsem neklidná poposednutí některých
svých farníků v lavicích a neklid vyměňovaných
pohledů. Naučíte se z kazatelny číst tyto
tváře, jako pozorovatel ptáků umí číst v
měnícím se opeření vrabčích křídel. Byl jsem
si jist, že má slova účinkovala.
Ten večer na mé dveře někdo zaklepal.
Odpověděl jsem a dovnitř vešel pan Crane spolu
s dalšími pěti muži a ženami. Vesnická rada.
Věděl jsem, že se pravidelně scházejí dole v
hlavní lodi. Často poté přišli za mnou nahoru
trochu si promluvit, a proto jsem nebyl jejich
příchodem příliš překvapen.
Pan Crane si odkašlal a řekl: "Uvažovali
jsme, zda s vámi můžeme o něčem mluvit."
Neměl jsem dost židlí pro všechny, ale
pokynul jsem, aby se posadili alespoň ti co
mohou. Nikdo se však nepohnul.
"Chtěli jsme ... ehm ... těžko se o tom
mluví."
Pokusil jsem se uvolnit atmosféru: "Jsem
dospělý, moji milí, určitě to zvládnu. Děje se
něco?"
"Chápeme, že se nám snažíte pomáhat,"
promluvila jedna žena, myslím paní Eckerdová,
"ale jste tu nový."
"Zapadnete mezi nás skvěle, ... po určité
době," vpadnul jí rozpačitě do řeči někdo
jiný, "tedy, chtěl jsem říct, že už jste...
tedy jsme všichni velmi potěšení, že jste tu s
námi, správně?" Ostatní souhlasně zašuměli.
"Proč mi prostě neřeknete, o co jde?" řekl
jsem a zkoušel jsem vypadat rozhodně a zároveň
uvolněně.
"Vidíte Otče," začal pan Crane, "že se tu
dějí určité věci... stávají se... určitým
způsobem. A my... myslíme si, že věci by se
měli dělat tak jak tomu bylo vždy."
"O čem to mluvíte?" najednou mi bylo zima.
"Slyšeli jsme, že chcete nechat provést
pitvu a již jste volal do okresní nemocnice,"
řekl pan Crane.
"Ano, ale nebyli tam a tak jsem jim nechal
zprávu. Jak jste se to dozvěděli?"
"Ten doktor je můj zeť," řekl jeden z mužů.
"On, ehm, nezavolá vám zpět."
"Tak to bude nejlepší," zasáhla zvonivým
hlasem paní Eckerdová. "Bude lepší, když
zdejší lidé nebudou vědět... Bude lepší, když
nikdo nebude vědět!"
Vstal jsem. "Co se mi to snažíte říct?"
"Nerozčilujte se Otče," řekl pan Crane a
zvedl své dlaně, aby naznačil, že se mám zase
posadit. "Je tu pro vás hodně dobré práce, ale
myslíme si, že tuto věc byste měl nechat být.
To je vše."
"Měsíc už i tak skoro skončil," promluvila
malá žena, která dosud mlčela. Ostatní se na
ni ošklivě podívali. "Jen jsem chtěla..."
zamumlala.
"Počkejte," požádal jsem, "Je to všechno
o... kvótě třinácti?" Udělal jsem krok vpřed a