ekologie pro veterinární lékaře s ohledem na kvalitu a bezpečnost ...

výhodnější hostitele příliš nepoškozovat. Ve zvětšující se populaci jsou zvýhodněny
virulentnější kmeny, zatímco u stagnující nebo zmenšující se populaci je výhodnější si svého
hostitele šetřit. Pro mikroevoluci parazita má rovněž význam způsob šíření. Pokud k šíření
dochází přímým kontaktem, je výhodnější mírný průběh infekce, protože výrazné zhoršení by
omezilo kontakt hostitele s dalšími jedinci. Naopak při šíření vektory nebo biotickými
složkami prostředí je častá vysoká virulence. Infikovaný hostitel může být výrazně poškozen,
protože o přenos se postará vektor nebo biotická složka prostředí. Pokud je prevalence nízká
nebo je v populaci hostitele málo vnímavých jedinců, dochází k poklesu virulence.
Není možné uvažovat o vztahu parazit-hostitel pouze jako o těchto dvou složkách, protože
na ně působí mnoho dalších faktorů a nejedná se o izolovaný systém, nehledě na to,
že ani samotný vztah parazita a hostitele není rigidní, ale podléhá neustálému vývoji díky
vzájemnému selekčnímu tlaku. Změny v chování všech zástupců biocenózy a změny prostředí
ovlivňují i vztahy mezi parazity a hostiteli, šíření v prostoru i na nové hostitele.
3.3 TEORIE PŘÍRODNÍ OHNISKOVOSTI NÁKAZ
Autorem teorie o přírodní ohniskovosti je ruský epidemiolog Pavlovský, který ji formuloval
v roce 1939. Podstatou je, že původce spolu s hostitelem a vektorem jsou součástí biocenózy
daného biotopu. Přírodní ohnisko je pak definované geografické území, v němž v rámci
geobiocenózy (ekosystému) dochází k cirkulaci původce nezávisle na člověku. Vztahy
mezi původcem, vektorem a hostitelem se vyvíjely v průběhu evoluce v rámci konkrétních
přírodních podmínek a stále se vyvíjí. Koloběh původce v ohnisku je tím rozmanitější,
čím více hostitelů hematofágní vektoři mají. Postupem času byla definice přírodního ohniska
a jeho součástí zpřesněna. Ohnisko je definováno jako nejmenší území jednoho
nebo více krajinných typů, kde v současné geobiocenóze dochází k trvalé cirkulaci původce
bez zanášení z vnějšího prostředí. Jedná se o území, které je možné vymezit na mapě.
Původce je živý organismus nebo virus, který je schopen pronikat do těla živočichů nebo lidí
a vyvolat u nich patologický proces. Rezervoárem je živočich nebo neživá součást prostředí,
umožňující přežívání původce v meziepizootickém období. Hostitelé jsou obratlovci účastnící
se koloběhu původce v přírodním ohnisku. Mohou být primární (zajišťují permanentní
cirkulaci agens), sekundární (částečně se podílí na epizootickém procesu) nebo nahodilí.
Donorem původce nákazy je infikovaný obratlovec způsobilý předávat původce vektorovi
126