ekologie pro veterinární lékaře s ohledem na kvalitu a bezpečnost ...

Někteří predátoři svou kořist lákají na návnadu, hlubinná ryba ďas mořský používá k tomuto
účelu jakousi udičku se světlem na konci, želva kajmanka dravá zase leží nehnutě na dně
s otevřenou tlamou a jediné čím pohybuje je červovitý výběžek na jejím jazyku. Masožravé
rostliny jsou vybaveny nejrůznějšími pastmi od lepivých trichomů rosnatek přes čelisťovité
pasti mucholapek až po nádržky s trávicí tekutinou u láčkovek. Někteří predátoři používají
maskování, mořská ryba odranec dokonale splývá se dnem, na kterém leží, protože vypadá
jako řasami porostlý balvan, zmije zakrslá z Namibijské pouště se zase zahrabává do písku
a jediné co je z ní vidět jsou její navrch hlavy posazené oči. Většina predátorů má výrazně
vyvinutý jeden nebo více smyslů, u dravých ptáků je to zrak, u sov zase sluch, chřestýši mají
na hlavě termočivné jamky, které jim umožňují najít a sledovat kořist. Krtek má výrazně
vyvinutý čich. Netopýři zase využívají při lovu, ale i při orientaci v prostoru echolokaci.
Kořist naopak zdokonaluje své ochranné mechanismy (rychlost, mimikry, ochrana povrchu
těla, chemická ochrana, sdružování se do skupin atd.). Gazely jsou častou kořistí geparda,
který vyniká svou rychlostí. I ony jsou velmi rychlé, ale ne tak jako jejich soupeř.
Kompenzují to tedy schopností rychle měnit směr. Stejnou strategii má třeba i zajíc. Velmi
oblíbenou taktikou je seskupování se do velkých skupin, uprostřed davu se totiž jednotlivec
ztratí. Tuto taktiku využívá řada ptáků a savců nebo drobnějších ryb. Typickým příkladem
jsou velká africká stáda migrujících pakoňů a zeber, ale stejně tak to platí pro sysly, špačky
nebo třeba tetry neonové. Některé druhy se v davu pouze ukrývají jako např. sardinky, jiné
jsou schopny i organizovaného odporu, pižmoni obývající severské lesy jsou schopni odolávat
i útoku smečky vlků. Dospělí jedinci vytvoří kruhový útvar uvnitř kterého se nachází mláďata
a otočeni hlavou vně odráží útoky vlků. Některé druhy volí taktiku splynutí s prostředím.
Najít strašilku sedící na keři nebo můru na kmeni stromu může být problém i pro zkušeného
lovce. Jinou strategii volí třeba pestřenka, která za použití kombinace žlutých a černých pruhů
na těle předstírá, že je vosa. Někteří hadi v nebezpečí upadají do stavu strnulosti,
kdy předstírají smrt, jeden druh to dokonce dovedl k takové dokonalosti, že produkuje
i mrtvolný zápach, který má predátora přesvědčit o tom, že už rozhodně není vhodný
ke konzumaci. Ryba čtverzubec se v případě ohrožení nafoukne a na jejím těle se vztyčí
drobné ostny, takže predátor buď není schopen rybu pozřít a nebo je následně odrazen ostny.
Pomocí ostnů se bráni také ježek a dikobraz, ale třeba i okoun říční nebo koljuška tříostná.
Vliv predace na početnost populací predátora a kořisti může být různý. Jednou z variant je,
že populace predátora zůstává více méně stabilní bez ohledu na velikost populace kořisti.
K tomuto dochází, pokud je početnost populace predátora limitována nějakým dalším
48