ekologie pro veterinární lékaře s ohledem na kvalitu a bezpečnost ...

činnost a její následky, fungují v rámci republiky Záchranná centra pro volně žijící živočichy,
která jsou součástí Národní sítě záchranných stanic pod Českým svazem ochránců přírody.
Velmi aktuální je otázka etické stránky terapie volně žijících živočichů. V posledních
několika desítkách let došlo k výraznému vylepšení diagnostických a terapeutických možností
veterinárních lékařů. Veterinární lékař je dnes schopen provádět velmi složité zákroky, léčit
zvířata v kritickém stavu, která by jinak nepřežila, otázkou je do jaké míry by měl člověk
tímto způsobem zasahovat. V prostředí existuje dynamická rovnováha, která reguluje velikost
populací jednotlivých druhů v dané lokalitě. Názory na tuto problematiku se různí, ale existují
praktické i filozofické důvody, proč nenakládat s přirozeně se vyskytujícími ztrátami jinak
než je humánně utratit, aby se zabránilo zbytečnému utrpení těchto jedinců. Na druhou stranu
mnoho zejména úrazů u volně žijících živočichů je způsobeno činností člověka, léčení
takto postižených zvířat je tedy ve smyslu nápravy poškození zcela na místě. V rámci této
činnosti je vždy třeba mít na paměti, že prvotní cíl je nepůsobit zvířeti utrpení. Je potřeba
dobře zvážit šance na uzdravení a posoudit je vzhledem k danému druhu zvířete.
Pro živočicha s malou šancí na návrat do přírody ve stavu, aby bylo schopno přežít,
je okamžitá eutanazie nejhumánnější řešení. To stejné platí i pro zvíře pro které je delší pobyt
v zajetí a manipulace extrémně stresující.
Rovněž je potřeba mít na paměti, že úspěch při záchraně daného jedince není dán
jen schopnostmi veterinárního lékaře, ale i zkušenostmi ošetřujícího personálu a existencí
vhodného ustájení a prostředků k manipulaci s tímto druhem. Pokud pro konkrétního jedince
představuje terapie nepřiměřené utrpení nebo je zjevné, že už nebude moci být vrácen
do přírody, nebo existuje riziko pro personál při manipulaci s tímto jedincem, pak je eutanazie
jediné možné řešení.
Nejčastější pacienti záchranných stanic jsou z ptáků poštolky, které utrpěly zásah el. proudem,
drobní pěvci, kteří narazili do prosklené plochy nebo je poranila kočka a vodní ptáci, kteří
se sem často dostávají se zapíchnutým rybářským háčkem, s končetinou zaškrcenou
silonovým vlascem, intoxikací olovem nebo botulotoxinem. Labutě si za šera často spletou
mokrou silnici s vodním tokem, a pokud na ní přistanou, dochází k sedření dolních končetin
a kůže na prsní kosti. Ze savců se do záchranného centra nejčastěji dostávají mláďata srnce,
zajíce a dalších druhů, lišky a kuny s generalizovaným svrabem a dále vysílení jedinci
nejrůznějších druhů savců většinou se staršími poraněními.
Mláďata představují specifickou kategorii, která se často dostává do záchranných center
pro handicapované živočichy. Bohužel ve většině případů zcela zbytečně. I přes osvětu lidé
140