ekologie pro veterinární lékaře s ohledem na kvalitu a bezpečnost ...

nebo ho vylučovat do prostředí v množství dostačujícím k nakažení dalších jedinců. Recipient
je obratlovec způsobilý přijímat původce a umožnit jeho pomnožení ve svém těle.
Amplifikátor je specifický hostitel, u kterého dochází k masivnímu pomnožení původce,
což následně umožňuje infikování vektorů nebo dochází k vylučování do prostředí. Nosič
je živočich, v jehož těle se nachází původce bez toho, že by vyvolával příznaky onemocnění.
Může být potenciálním zdrojem infekce. Vektor je krev sající členovec, který předává
původce od donora recipientovi. I vektor může být primární, sekundární nebo nahodilý.
V současnosti jsou k přírodně ohniskovým nákazám řazeny nejen vektorem přenášené
transmisivní choroby, ale i choroby netransmisivní.
Typickým příkladem přírodně ohniskové nákazy je tularemie, bakteriální onemocnění, jehož
původcem je Francisella tularensis. Tularemie je považována za přírodně ohniskovou nákazu
bi- i trikomponentního typu, na jejím přenosu se tedy může, ale nemusí podílet vektor. Pokud
jde o hostitele, infekce F. tularensis byla zjištěna u více než 150 druhů živočichů. Dokonce
byla zaznamenána i infekce améby. Hostitele lze rozdělit podle vnímavosti do tří kategorií:
vysoce vnímaví a citliví – infekční i letální dávka pro tyto hostitele je velmi nízká,
při intradermální, subkutánní a intraperitoneální infekci jde řádově o jednotlivé bakterie.
Následuje rychlý rozvoj bakteriémie a šíření francisel do vnitřních orgánů. Vzhledem
k rychlosti průběhu dochází k vytvoření protilátek jen výjimečně. Počet bakterií v 1 ml krve
v premortálním stádiu může dosáhnout až 10 10 CFU (kolonie tvořících jednotek). Do této
kategorie jsou řazeni např. myš domácí (Mus musculus), hraboš polní (Microtus arvalis)
a myšice (Apodemus spp.). Druhy patřící do této kategorie představují významný zdroj
francisel pro vektory, hostitele a intenzivně kontaminují i prostředí. Jejich význam v šíření
původce je dán jejich způsobem života, tedy zda se jedná o druh žijící ve skupinách nebo
samotářsky. Druhou kategorii představují hostitelé, kteří jsou vnímaví, ale s nižší citlivostí –
u nich je možné vyvolat infekci nízkou dávkou, ale letální dávky se pohybují kolem
10 8 až 10 9 , infekční proces vrcholí koncem prvního týdne a postupně dochází k eliminaci
původce (většinou za 2-3 týdny), na začátku druhého týdne se objevují protilátky. Do této
kategorie se řadí např. potkan (Rattus norvegicus), králík domácí (Oryctolagus cuniculus)
nebo bobr evropský (Castor fiber). Do třetí kategorie jsou řazeny druhy velmi málo vnímavé
a téměř necitlivé, které i na velmi vysoké infekční dávky reagují zpravidla inaparentním
a přechodným onemocněním např. liška obecná (Vulpes vulpes) a další masožravci nebo také
ptáci. Významnou roli v cirkulaci původce v ohnisku hrají vektoři. V případě tularemie
se v podmínkách střední Evropy uplatňují zejména klíšťata (Dermacentor spp., Ixodes spp.),
127