ekologie pro veterinární lékaře s ohledem na kvalitu a bezpečnost ...

• stínomilné (sciofilní) – žijí na zastíněných místech,
• světloplaché, temnomilné (fotofobní nebo heliofobní) – žijí trvale ve tmě, vyhýbají
se světlu, jsou to obyvatelé tzv. afotních prostředí. Mezi temnomilné druhy patří
troglobionti žijící v jeskyních (macarát jeskynní, axolotl mexický, roztoči), edafobionti
žijící v půdě (žížaly, larvy některých brouků, půdní roztoči), kavernikolní druhy žijící
v dutinách (larvy tesaříků, lýkožrout smrkový, červotoči), stygobionti žijící v podzemních
vodách (vodní brouci, slepé ryby), abysální druhy žijící v mořských hlubinách (krakatice,
latimerie, ozubené ryby, medúzy) a endoparazité živočichů a rostlin (tasemnice, hlístice,
červci).
Podle obývaných prostředí se u jednotlivých druhů objevují různé adaptace. Při nedostatku
či v nepřítomnosti světla organismy ztrácejí pigmentaci (jsou bílé barvy) a mají zakrnělé
nebo zaniklé zrakové orgány (zrak je nahrazen hmatem, čichem nebo sluchem). Zaniká
i periodicita některých projevů.
Světlo ve vodním prostředí
Velká část světla se odráží od hladiny vody, přičemž průnik do hloubky je ovlivněn úhlem
dopadu a průhledností vody.
Dobře prosvětlená horní vrstva vodního sloupce, ve které probíhá fotosyntéza, se nazývá
eufotická zóna (čistá jezera mají tuto zónu asi 5–10 m, moře asi 100–150 m) a zóna
s nedostatkem světla, ve které převažují disimilační (rozkladné) procesy, je zóna afotická.
V této spodní zóně neprobíhá fotosyntéza a žijí zde organismy, které nepotřebují světlo
ke svému životu. V mořích je afotická zóna asi od 200 m.
Světlo v půdním prostředí
Světlo proniká do půdy jen omezeně, prosvětlená je pouze nejsvrchnější vrstva. Živočichové
žijící v půdě jsou převážně temnomilní, a jak bylo již uvedeno, mohou být u nich vyvinuty
různé adaptace např. ztráta pigmentů, zakrnění očí atd.
Organismy jsou ovlivněny při své orientaci a pohybu intenzitou světla, směrem a úhlem
dopadu.
14