modulové učební texty pro studenty antropologie a - Přírodovědecká ...

činitel. V roce 1830 až 1831 se v Paříži sblížil saint-
-simonismem. Saint-Simonova scientistická vize
organické společnosti ovlivnila Courtetovy názory na
vztahy mezi lidskými rasami a populacemi a jeho úsilí
o vytvoření pozitivní politické vědy vycházející z etnologie
a antropologie (Science politique, fondée sur la
science de ľhomme ou étude des races humaines sous le
rapport philosophique, historique et social, 1838). Koncem
čtyřicátých let devatenáctého století se podílel ve
funkci zástupce tajemníka na činnosti Pařížské etnologické
společnosti. V letech 1843 až 1862 řídil výstavbu
hydraulických děl v rodném departamentu Vaucluse
na jihu Francie a nepříliš úspěšně se pokoušel o vstup
do politického života. Mnohé Courtetovy teze o „přirozené
hierarchii ras“ předznamenaly dílo Arthura de
*Gobineaua a dalších rasových teoretiků druhé poloviny
devatenáctého století.
Cuvier Georges Léopold Chrétien Frédéric Dagobert
(23. 8. 1769, Mömpelgard, dnes Montbéliard, Francie
– 13. 5. 1832, …), francouzský anatom, paleontolog,
geolog a veřejný činitel. Vystudoval ve Stuttgartu, od
roku 1795 působil v Musée National d’Histoire Naturelle,
byl tajemníkem Akademie věd a kancléřem
Pařížské univerzity. Cuvier byl průkopníkem srovnávací
anatomie a významně rozšířil linnéovskou zoologickou
klasifikaci sloučením tříd do čtyř kmenů
(fyla). Společně s Alexandrem Brongniartem provedl
geologický průzkum Pařížské pánve a položil základy
biostratigrafie. Studoval fosilie a uveřejnil první
vědecký popis pterodaktyla. Byl odpůrcem Lamarckovy
evoluční teorie, kterou se snažil nahradit teorií
kataklyzmat, gigantických přírodních katastrof periodicky
postihujících zemský povrch. Navzdory svému
protestantskému původu hrál význačnou úlohu
v politickém životě Francie za direktoria, císařství
i během restaurace. Zemřel v důsledku epidemie cholery
těsně před svým jmenováním do funkce ministra
vnitra. Cuvier ovlivnil amerického přírodovědce švýcarského
původu Louise *Agassize a britského paleontologa
Richarda Owena.
Daunou Pierre Claude François (18. 8. 1761, Boulogne-sur-Mer,
Francie – 20. 6. 1840, Paříž, Francie),
francouzský historik a politik. Původně příslušník
řádu oratoriánů, který se po propuknutí Francouzské
revoluce připojil k girondistům a vystupoval proti
popravě Ludvíka XVI. V době teroru byl vězněn,
poté byl politicky činný během direktoria a císařství.
Aktivně se podílel na založení a aktivitách Institut de
France. V letech 1819 až 1830 byl profesorem historie
a etiky na Collège de France. K nejvýznamnějším
Daunouovým dílům náleží šestnáctisvazkový přehled
Histoire littéraire de France.
Deklarace práv člověka a občana, politický manifest
přijatý francouzským Ústavodárným shromážděním
26. 8. 1789. Vyhlašovala suverenitu národa a zakládala
přirozená práva člověka a občana: rovnost před zákonem,
svobodu projevu, vyznání, vlastnictví atd. Tato
deklarace vycházela z *Montesquieuových a *Rousseauových
názorů a byla inspirována deklaracemi
a ústavami států americké Unie; byla zahrnuta do
francouzské ústavy 1789 a posléze inspirovala svobodomyslná
hnutí v Evropě i na jiných kontinentech.
demokracie, vláda lidu (původně starořecké označení
politických zřízení městských států, zejména Athén
v 6. až 4. století př. n. l.); společenský systém založený
na principu podřízení menšiny většině a zároveň na
uznání rovnosti, svobod a politických práv občanů;
součástí moderní demokracie jsou svoboda projevu,
vyznání, spolčování, princip suverenity lidu (moc
vychází z vůle lidu), tvorba vůle lidu se uskutečňuje
všeobecnými volbami. Termín tedy zpravidla označuje
politický princip založený na účasti lidu na řízení
společnosti, podřízení se menšiny většině a uznání
svobody a rovnosti občanů. Demokracie však není
jen označením politického systému, nýbrž je spjata
s hodnotami (svoboda, rovnost) a se způsoby jednání
(tolerance, ochota ke kompromisům). Na základě
způsobu vlády lidu se rozlišuje demokracie přímá
a zastupitelská. Vznik demokracie je spjat s rozvíjením
řecké civilizace a s osobností politika a státníka
Kleisthena. Řekové dokázali ocenit materiální vyspělost
svých předoasijských sousedů a zároveň si v konfrontaci
s nimi uvědomovali svou odlišnost, svobodu
a nezávislost. V Řecku se nikdy neuplatnily despotické
vlády orientálního typu. Přechod od rodového
zřízení k rozvinutému městskému státu se uskutečnil
poměrně rychle a ve vyspělejších obcích se kromě
rodové aristokracie, která vlastnila značnou část
půdy, prosadila i vrstva obchodníků a řemeslníků, jež
byla zárukou pokroku a prosperity. V Athénách se
na začátku 6. století př. n. l. Solónovy reformy staly
obranou před tím, aby občané přicházeli o svou osobní
svobodu kvůli chudobě a zadlužování. Otevřenost
vůči všemu novému charakterizovala i projevy řeckého
ducha. Oblast náboženství a myšlení nespoutával
východní fatalismus, ale řecká zvídavost, vynalézavost
a schopnost překonávat překážky, jak ji charakterizuje
odysseovský archetyp, se odrazila v racionálním vzta-
147