modulové učební texty pro studenty antropologie a - Přírodovědecká ...

tického militarismu, který prostoupil prakticky celou
sféru společenského života. Jak napsal Simon Schama,
v prvním roce své existence Francouzská revoluce
zrodila zastupitelskou demokracii a ve druhém se
pokusila prosadit rovnostářský systém, ale z perspektivy
dvou desetiletí byl jejím nejtrvalejším produktem
vojenský stát, jenž v historicky nebývalé míře mobilizoval
všechny své lidské a hmotné zdroje k ovládnutí
Evropy. 37 Charakteristickým znakem moderní společnost
je to, že kapitál nahradil zvyk v úloze arbitra sociálních
hodnot, instituce spravují profesionálové vybíraní
na základě schopností, a nikoliv původu, a těžiště
bohatství a ekonomického růstu není spojeno s půdou,
ale s obchodem a průmyslem. V tomto smyslu revoluce
ve Francii znamenala výrazné zpomalení procesu
modernizace, a zdá se, že se v ní projevila konzervativní
reakce společnosti, jejíž hodnotová orientace se
začala rozcházet s obsahem modernity. 38
Proč proces modernizace v předrevoluční Francii
selhal? Je nepochybné, že především ve druhé polovině
polovině osmnáctého století se dramaticky změnily
materiální podmínky francouzské společnosti a nové
ekonomické možnosti relativizovaly tradiční sociální
řád ancien régime. Přesto se nezrodil koncept „střední
třídy“, která by převzala či aspirovala na vůdčí politické
postavení. Pokusy identifikovat ve Francii osmnáctého
století střední třídu nebo buržoazii v podobě,
v jaké existovaly v devatenáctém a dvacátém století,
nevedly k jednoznačnému závěru a jsou předmětem
kontroverzí. 39 Sarah Maza připomněla, že s výjimkou
několika textů 40 nevznikla v předrevoluční Francii
literatura, jež by vyzvedávala zásluhy, práva, identitu,
historické poslání a identitu zmíněné sociální vrstvy.
41 Růst bohatství a konzumní způsob života, představující
ústřední komponent a podmínku zrodu střední
tříd, byly pociťovány jako problém, a nikoliv jako součást
řešení. Antoine Polier de Saint-Germain líčil ve
spise Du gouvernement des moeurs 42 peníze jako hrozbu
pro společnost. Zatímco Voltaire a Montesquieu
pohlíželi na Anglii jako na civilizační model, ve druhé
polovině osmnáctého století převládla ve Francii anglofobie.
43 Anglie, její politický systém a ústava byly
považovány za odstrašující příklad totální nadvlády
peněz, obchodu, partikulárních zájmů a násilí. Francie
by se neměla stát kořistí obchodních společností a jejich
egoismu. V sedmdesátých a osmdesátých letech
osmnáctého století zadávali učitelé na lyceu v Caen
svým studentům, aby psali eseje odsuzující korupci
a morální úpadek „obchodních národů“, představovaných
Anglií a Nizozemím. 44 Paul Henri Thiry, baron
d’Holbach, uvedl v knize Système social ou principes
naturels de la morale et de la politique (1773), že peníze
zkorumpovaly anglický politický systém. Láska ke
zlatu nevychovává dobré občany, a není proto divu, že
Angličané jsou tak náchylní k revolucím a královraždám.
Oblíbeným tématem moralizujících úvah řady
autorů osmnáctého století nejen ve Francii, ale rovněž
v Anglii byl přepych či luxus a jeho dopad na společnost
a ctnosti. 45 Kontrast mezi bídou a luxusem, který
mnoho vzdělanců přičítalo modernizaci, byl jedním
z hlavních témat Mercierova dvanáctisvazkového díla
Tableau de Paris. Ve třicátých a čtyřicátých letech
osmnáctého století, na prahu vzestupu francouzského
hospodářství, vnímali Voltaire, Montesquieu nebo
Jean-François Melon luxus spíše pozitivně. Moralizující
odsouzení prosperity a nadbytku začala převažovat
v sedmdesátých letech osmnáctého století. 46 Nadbytek
byl pokládán za prostředek sociální dekompozice
a narušitel tradičního řádu. 47 Obdivovatel Rousseaua
François Béliard ve spise Lettres critiques sur le luxe et
les moeurs de ce siècle (1771) ostře odsoudil obchodníky,
kteří si údajně hrají na vysokou aristokracii a pokládají
se za nejužitečnější členy společnosti, ale již jen
vytvářejí umělé a zbytečné potřeby.
Mezi francouzskými vzdělanci se ve druhé polovině
osmnáctého století rozšířila představa, že se francouzská
společnost ocitla ve vážné krizi a že je třeba
nalézt nové zdroje řádu a sociální soudržnosti. Obavy
ze sociálního rozkladu vyjádřil v roce 1755 v dopise
Ludvíku XVI. Anne-Robert Turgot. 48 Buržoazie nesehrávala
v imaginaci zmíněných myslitelů významnější
úlohu. Modernita byla navíc ve stále výraznější míře
vnímána nikoliv jako požehnání, ale jako prokletí. 49
Simon Schama napsal, že revoluční oheň ve Francii
byl zažehnut odmítnutím modernizace, komercionalizace,
industrializace a moderního města. 50 Nenávist
lidových vrstev vůči starému režimu nebyla vyvolána
a živena jeho anachroničností, ale naopak jeho
reformním úsilím, které zničilo nezávislého řemeslníka
a rolníka. Od revoluce neočekávali modernizaci
a osvícené reformy, ale „primitivní spravedlnost“,
kterou mohla uspokojit více utopie než konsenzuální
politika kompromisů. 51 Ve Francii se tak bez přítomnosti
silné a sebevědomé střední třídy kulturně
zakotvené hodnotové postoje a politická imaginace
dostaly do rozporu s konkrétní sociální a ekonomic-
59