modulové učební texty pro studenty antropologie a - Přírodovědecká ...

věrečnému zdůraznění nerovnosti, sociální hierarchie
a organicismu, s nímž se setkáváme nejen u konzervativních
kritiků francouzské revoluce, ale rovněž čelných
představitelů saint-simonismu. 7
Rasová ideologie se stala součástí politické kultury
Západu především díky svému palingenetickému
charakteru. Termín palingeneze, který použil jako
první Charles Bonnet ve spise Palingénésie Philosophique
(1769) ve smyslu „původního pravzoru“, pře-
Obr. 9. Georges Cuvier (1769–1832).
Mnozí autoři poukazují na zdánlivý protiklad mezi
všelidskými univerzalistickými aspiracemi osvícenského
osmnáctého století a partikularistickým nacionalistickým
a rasistickým zaměřením devatenáctého
století. Rasová teorie představovala podle jejich mínění
reakční nástroj zaměřený proti emancipačnímu
sociálnímu programu osvícenství, jehož nejryzejším
ztělesněním byla Velká francouzská revoluce a který
odmítal partikularismus tradice a kultury v duchu
proslulého La Bruyèrova výroku: „La raison est de
tous les climats.“ 10 Rasismus by podle tohoto pojetí
představoval obdobně jako například indokřesťanství
Ferdinanda Ecksteina „snahu o likvidaci osmnáctého
století“. 11 V tomto smyslu například americký historik
antropologického myšlení George W. Stocking postavil
proti sobě dva vrstevníky, francouzského filosofa
a etnologa Josepha Marie Degéranda, jehož sociálně
progresivistický a univerzalistický evolucionismus
spojil s hodnotami osvícenství a revoluce, a francouzského
přírodovědce a srovnávacího anatoma Georgese
Cuviera (obr. 9), který byl podle Stockinga svým zdůrazněním
neměnných rasových kvalit spjat s konzervativním
a kontrarevolučním étosem romantismu. 12
Arthur Oncken Lovejoy poznamenal, že „diverzifikující
impulz romantismu“ měl silný rasistický potenciál.
13 Hannah Arendtová vylíčila ve své knize Původ
totalitarismu vzestup rasové ideologie na přelomu
osmnáctého a devatenáctého století jako výraz snahy
konfrontovat „rasu“ aristokratů s „národem občanů“. 14
Podle Arendtové někteří představitelé francouzské
aristokracie jako Spinozův žák hrabě Henri de Boulainvilliers,
hrabě Louis Gabriel Du Buat-Nancay
nebo hrabě François Dominique de Reynaud Montlosier
rehabilitovali starý mýtus o pokrevním svazku
francouzské šlechty s Franky, kteří koncem pátého
století po Kristu okupovali Galii, podmanili místní
romanizované galo-římské obyvatelstvo a ustavili se
jako dědičně vládnoucí vrstva. Zrodila se ideologická
zbraň zaměřená proti politickým aspiracím třetího stavu
a jeho mluvčích, nouveau corps, tvořenému z gens
de lettres et de lois, a usilující o paralyzování „nové
národní ideje“. Dějiny Francie byly v zájmu kontrarevoluce
pochopeny jako věčné střetávání dvou rasově
odlišných typů obyvatelstva – Franků a Galů. 15 Rasová
jednota se měla stát prostředkem zachování privilegií
aristokratické kasty a náhražkou za skutečnou
národní emancipaci. Germanismus využil fascinace
kvalitami starověkých Germánů, již vyvolalo u humavzal
v první polovině devatenáctého století v Essais
de palingénésie sociale konzervativní myslitel Pierre
Simon Balanche pro označení „nového zrození“ jako
radikální protirevoluční proměny společnosti v zájmu
zachování tradičního řádu. 8 Roger Griffin ukázal, že
vzpoura proti dějinám ve jménu totální revitalizace
a obnovy národní existence byla typickým rysem
totalitních a fašistických hnutí dvacátého století. 9 Přítažlivost
rasové ideologie spočívala mimo jiné v příslibu
vědecké jistoty a nečekané alianci mezi vědou
a radikálním útokem na podstatu modernity. V rámci
rasové teorie se spojilo pokušení scientismu s ospravedlněním
tradičního předsudku. Xenofobní nedůvěra
vůči druhému a relativizující rozmanitosti světa
získala zdání vědecké autenticity.
56