modulové učební texty pro studenty antropologie a - Přírodovědecká ...

3. Středověký environmentalismus
a intelektuální rezistence vůči
rasovému konceptu
Podle tradičního středověkého „antropologického“
pohledu, který spojil antický environmentalismus,
aristotelský hylemorfismus, křesťanský monogenismus
a evangelický univerzalismus, představovalo
lidské tělo substanci, k níž konkrétní přírodní a klimatické
podmínky přidávaly akcident, jenž byl zodpovědný
za odlišné fyzické vzezření, případně za
specifické mody chování určité populace. Podle Aristotela
musí při každé změně existovat substrát, jenž
přetrvává a za který středověcí autoři dosadili lidské
tělo. Rasová teorie relativizovala zmíněný privilegovaný
ontologický status těla, které ztratilo nárok na
univerzalitu zakotvenou v autoritě evangelia. Lokální
uskutečňování těla, jež byla dříve pokládaná za projev
environmentální nahodilosti, získala v rámci rasové
příslušnosti povahu esenciální nezměnitelnosti.
Z esencializace somatických kvalit a behaviorálních
modů pak vyrůstala legitimizace sociální, politické
a ekonomické nerovnosti.
Středověcí autoři zdědili od svých antických předchůdců
environmentalistické teze o dominantním
vlivu klimatu na lidskou variabilitu. Zdá se, že určitá
etnocentrická sebezahledněnost do problematiky
vlastní polis, jež znamenala velký přínos pro rozvoj
západního politického a právního myšlení, zabránila
současně Řekům rozvinout skutečnou komparativ-
ní vědu o lidské rozmanitosti. 1 Výjimku představovali
řečtí autoři tvořící na pomezí ohromné Perské
říše sahající od indických hranic k pobřeží Egejského
moře, jehož součástí se staly v šestém století před
Kristem desítky rozmanitých národů hovořících
odlišnými jazyky, vyznávajících stovky kultů a rozvíjejících
velmi různorodá politická zřízení. Vzdělance,
mezi které náležel například Hekataios nebo Hérodotos
ovlivnil perský „multikulturalismus“ a uvedl je
do antropologického myšlení ve smyslu reflexe lidské
sociální a kulturní odlišnosti.
Především Hérodotos, kterého John Linton Myres
označil za „otce antropologie“, si díky svým cestám po
Egyptě, Babylónii a Skythii uvědomoval značnou proměnlivost
lidských zákonů. Otázkou mnohosti zákonů
(nomoi) se v téže době zabývali rovněž sofisté, již
stavěli zákony jako lidské výtvory do protikladu vůči
přírodě či přirozenosti (fysis). Sofista Kalliklés na rozdíl
od Hérodota tvrdil, že přirozený zákon (fysis) stojí
vždy výše než různé pomíjivé a pověrečné zvyky, obyčeje
a předsudky různých národů (nomoi). Hérodotos
se naopak domníval, že specifické zákony (nomoi),
které jsou výrazem tradice určitého národa (ethnos),
si zasluhují úctu a respekt. 2 Nomoi představují základ
každé společnosti a jejich porušení je projevem zpupnosti
(hybris): „Kdyby totiž předložil někdo všem lidem
27