modulové učební texty pro studenty antropologie a - Přírodovědecká ...

à ľamélioration des institutions sociales 214 a Mémoire
sur la science de ľhomme. 215 Přenesení principu saint-
-simonské meritokracie na etnické a rasové vztahy
zrodilo ideu společnosti založené na nerovných biologicky
podmíněných kvalitách jednotlivých rasových
skupin. 216 Konvergenci mezi saint-simonismem a rasovou
teorií usnadnili Saint-Simonovi žáci, kteří náleželi
mezi přední členy pařížského Historického institutu,
založeného v roce 1834, a Pařížské etnologické
společnosti ustavené o pět let později. V roce 1831
byli Gustave d’Eichthal a Charles Duveyrièr 217 vysláni
do Anglie, aby zde především mezi dělníky získali
nové stoupence pro saint-simonismus. Tato „misijní
cesta“ sice skončila naprostým fiaskem, avšak Gustave
d’Eichthal se zde seznámil s proslulým britským
lékařem, přírodovědcem a rasovým teoretikem Williamem
Lawrencem.
Setkání mezi rasovou teorií a socialismem, které
tak šokovalo v případě nacistické ideologie, se uskutečnilo
již o sto let dříve v rámci saint-simonismu.
Moderní rasismus a socialismus jsou blíženci, zrození
z obdobné směsice reformního idealismu a filantropie,
scientistické arogance a utopických aspirací pařížské
intelektuální atmosféry dvacátých a třicátých let
devatenáctého století.
Poznámky
1 Lefort, Claude, 1988, str. 234.
2
Halberstam, Michael, 1999.
3 Babitt, Irving, 2003.
4 Harris, Lee, 2004.
5 Voegelin, Eric, 2000a, 2000b.
6 Arendtová, Hannah, 1996, str. 572.
7 Manuel, Frank E., 1956.
8 Viz Reardon, Michael, 1968.
9 Griffin, Roger, 1993, str. 32–43.
10 Cit. Arendtová, Hannah, 1996, str. 249.
11 Viz Budil, Ivo T., 2002, str. 168.
12 Stocking, George W., 1964. Georges Cuvier ještě v roce 1790
kritizoval autory, kteří hlásali dědičnou méněcennost černochů
a káral Christopha Matthaeuse Pfaffa za to, že věří „historkám
hloupých cestovatelů, že černoši a orangutani se mohou mísit
a že intelektuální schopnosti ras lze odvodit z rozdílů ve struktuře
mozku“ (cit. George W. Stocking, 1964, str. 146; Budil, Ivo T.,
2002, str. 186). O dvacet pět let později zastával pozice rasového
esencialismu. V knize Le règne animal distribué d´après son
organisation z roku 1817 Georges Cuvier vymezil hierarchii tří
základních lidských ras: kavkazskou neboli bílou, mongolskou
neboli žlutou a etiopskou neboli černou. Mongolská rasa se
údajně zastavila ve vývoji a rasa černá, která není schopna překročit
stupeň barbarství, představuje „nejdegenerovanější lidskou
rasu, jejíž forma se blíží zvířeti a jejíž inteligence není nikde dost
vyvinutá, aby si vytvořila normální vládu“ (Georges Cuvier, 1812,
str. 105; 1817, Paris, str. 94). Podle Cuvierova názoru starověkou
egyptskou civilizaci nemohla vytvořit černá rasa, ale bylo
to dílo příslušníků bílé rasy, kteří byli vybaveni „velkou mozkovnou“.
Cuvier dospěl k názoru, že existují určité vnitřní příčiny,
které způsobily, že některé rasy vývojově ustrnuly, a to dokonce
i v nejpříznivějších přírodních podmínkách. Tyto inherentní
rasové dispozice vzdorují výchově.
13 Lovejoy, Arthur Oncken, 1960, str. 313.
14 Arendtová, Hannah, 1996, str. 249–260.
15 Budil, Ivo T., 2002, str. 23–31. Protagonisté hypotetické „galské
rasy“ se ozvali prostřednictvím abbého Emmanuela Josepha Sieyèse,
který v pamfletu Qu’est-ce que le Tiers État napsal: „Proč by
(třetí stav, poznámka autora) neměl zahnat nazpět do franských
lesů všechny ty rodiny, které si uchovávají absurdní nárok na to,
že pocházejí z rasy přemožitelů a že svá práva zdědily? Věřím, že
Národ, takto očištěn, by byl schopen se smířit s myšlenkou, že jej
tvoří výhradně potomci Galů a Římanů. Vpravdě, pokud trváme
na rozlišování našeho původu, neměli bychom přesvědčit naše
méně šťastné spoluobčany, že jejich pokrevní pouto s Galy nebo
Římany je přinejmenším stejně hodnotné jako oněch, kteří se hlásí
k údajnému příbuzenství s Kimbry, Welschi a ostatními divochy,
kteří se vynořili z bažin a pralesů staré Germánie?“ (cit. Léon Poliakov,
1996, str. 28; cit. François Furet, 1994, str. 12, překlad Petr
Horák).
16 Budil, Ivo T., 2002, str. 40–41.
17 Cit. Arendtová, Hannah, 1996, str. 248–249.
18 Braudel, Fernand, 1986, str. 238–239, 267–306. Pojednání o ekonomickém
dynamismu a sociální mobilitě francouzské aristokracie
viz Lucas, Colin, 1973; Chaussinand-Nogaret, Guy, 1985;
Higonnet , Patrice, 1981; Cobban, Alfred, 1964; Foerster, Robert,
1960, 1971; Meyer, Jean, 1972, Taylor, George V., 1967; Bossenga,
Gail, 1986.
19 Leet, Don a John Shaw, 1978
20 Schama, Simon, 1989, str. 189.
21 Schama, Simon, 1789, str. 185.
22 Roehl, Richard, 1978; O´Brien, Patrick a Caglar Keyder, 1978;
Leet, Don a John Shaw, 1978; Cameron, Rondo a Charles E. Freedman,
1983; Crafts, Nicholas, 1984; Aldrich, Robert, 1987.
23 Schama, Simon, 1989, str. 190.
24 Schama, Simon, 1989, str. 191–192.
25 Schama, Simon, 1989, str. 189.
26 Schama, Simon, 1989, str. 190.
27 Schama, Simon, 1989, str. 190.
28 Leet, Don a John Shaw, 1978, str. 536–537; Cameron, Rondo
a Charles E. Freedman, 1983, str.16–17; Crouzet, François, 1985.
29 Duby, Georges, et al., 1981, 3:295–298.
30 Perrot, Jean-Claude, 1975.
31 Dewald, Jonathan, 1987.
32 Roche, Daniel, 1987, 1994.
33 Fairchilds, Cissie, 1993.
34 Pardailhé-Galabrun, Annick, 1988.
35 Roche, Daniel, 1994, str. 134–145.
36 Jones, Jennifer, 1991, 1994.
37 Schama, Simon, 1989, str. 184.
38 Schama, Simon, 1989, str. 185.
39 Maza, Sarah, 1997, str. 189; Barber, Elinor, 1973. Spor o existenci
skutečné „buržoazní ideologie“ během Francouzské revoluce viz
Doyle, William, 1980; Hunt, Lynn, 1984, str. 1–16.
40 Například abbé Pierre Jaubert, 1766, Éloge de la roture dédié aux
roturiers. London.
76