modulové učební texty pro studenty antropologie a - Přírodovědecká ...

kou transformací země. Toto napětí vyústilo do zrodu
utopických projektů a vizí, které silně ovlivnily
politickou kulturu a diskurz revoluce a jejichž vzdálenějším
ohlasem byly úvahy o hierarchii ras vzniklé
ve třicátých a čtyřicátých letech devatenáctého století
v prostředí bývalých saint-simonistů.
V závěru osmnáctého století považovali přední
francouzští myslitelé za nejdůležitější úkol překonat
Obr. 10. Jean Antoine Nicolas de Caritat de Condorcet (1743 až
1794).
krizi ancien régime a vytvořit hlubší národní jednotu
prostřednictvím nové společenské morálky (les moeurs),
jejímž vzorem měly být – jak napsal Gabriel Bonnot
de Mably v Entretiens de Phocion sur le rapport de
la morale avec la politique (1763) – vztahy v ideální
patriarchální rodině. Výsledkem mělo být sjednocení
všech Francouzů bez ohledu na sociální postavení
v rámci nové morální komunity, jež se nazývala vlastí
(la patrie). Toto pojetí vlasti stálo v protikladu vůči
Anglii, v níž se podle francouzských pozorovatelů
nemohlo v důsledku vnitřních protikladných egoistických
zájmů ustavit skutečné národní společenství.
Vlast v předrevoluční Francii reprezentovala konzervativní
princip, který měl národní pospolitost uchránit
před důsledky modernizace. Nová společenská morálka
(les moeurs), jež nahradila náboženství, a která se
proto vyznačovala pseudoreligiózním charakterem,
se projevovala na třech úrovních. Na nejkonkrétnější
rovině to byla láska v nejužším rodinném kruhu, na
obecnější úrovni sociální altruismus (esprit social)
a na nejabstraktnější rovině patriotismus (patriotisme).
Antoine Polier de Saint-Germain napsal, že ve
společnosti, v níž vládnou moeurs, každý zaujímá své
přirozené místo. 52 Byla to stabilita v rámci nově zrozené
vlasti, jež připomínala sekularizovanou a morálně
vlasteneckou obdobu Bossuetovy tradiční posvátné
sociální hierarchie. Francie hledala odpověď na výzvu
modernity příklonem k moralizujícímu univerzalismu,
který využíval pojmy jako rodina, moeurs a patrie.
Již Alexis de Tocqueville vysvětloval tuto skutečnost
dlouhodobým vlivem absolutismu a katolického
univerzalismu. Ve Francii se obdobně jako ve Velké
Británii prosadila v osmnáctém století myšlenka „společnosti“
jako entity oddělené od „státu“. Francouzští
autoři však na rozdíl od britského pojetí společnosti
jako arény, v níž se střetávají a dosahují kompromisu
různé partikulární zájmové skupiny, zůstali do jisté
míry věrní tradiční bossuetovské absolutistické syntéze
a společnost chápali jako harmonickou integraci
různých společenských skupin do transcendentního
celku. 53 Tato vize byla neslučitelná s postupujícím
procesem modernizace, která probíhala ve Francii
poměrně úspěšně a jež v této zemi nacházela stále širší
sociální základnu, a výsledný konflikt představoval
jednu z příčin Velké francouzské revoluce.
Tvůrcem politické imaginace, jež předznamenala
rasové hierarchie první poloviny devatenáctého století,
byl právník a žurnalista, nemilosrdný kritik ancien
régime Simon Nicolas Henri Linguet. Vzhlížel se
ve velkých rétorech antické civilizace a v šedesátých
letech osmnáctého století se jako právník zapojil do
řady proslulých případů (causes célèbres), včetně procesu
s rytířem de La Barrem, který byl za znesvěcení
krucifixu odsouzen k vyříznutí jazyka, utětí hlavy
a spálení na hranici. 54 V pojednání Théorie des loix
civiles (1774), především v jeho úvodu nazvaném Du
plus heureux gouvernement on Parallèle des constitutions
politiques de ľAsie avec celles de ľEurope, se Linguet
zastával „orientálního despotismu“, protože ve srovnání
se západním politickým a hospodářským systémem
údajně dokáže uchránit všechny členy společnosti před
ekonomickým strádáním. Ze stejného důvodu Linguet
hájil otroctví, které je podle jeho názoru schopno
na rozdíl od západního tržního prostředí každému
poskytnout obživu a bezpečí. Toto Linguetovo ultrakonzervativní
a paternalistické stanovisko, pro něž by
60