modulové učební texty pro studenty antropologie a - Přírodovědecká ...

stěží liší od zvířat, avšak království Guinea dosahovalo
podle jeho mínění téměř evropské úrovně.
Rovněž obyvatelstvo Nového světa se podle většiny
západních komentářů vyznačovalo příliš velkou
variabilitou, než aby je bylo možno zařadit pod jediný
antropologický typ. Hugo Grotius uvedl ve spise De
omnium gentium americanarum dissertatio (1642), že
zatímco severoamerické populace pocházejí ze Skandinávie,
Mexičané přišli z Etiopie a Peruánci z Číny. 12
Jiný holandský učenec, Johannes De Laet, se naproti
tomu domníval, že americký kontinent osídlili
postupně Skythové, Španělé, Polynésané, Velšané 13
a další národy Starého světa. Jedině tak lze podle Laeta
vysvětlit, proč v Americe existuje takové množství
jazyků, zvyků, morálních systémů a nadání. 14 Ve svém
proslulém díle Historia natural y moral de las Indias
(1570) rozlišil jezuita José de Acosta tři americké
„národní skupiny“ čistě na základě politického uspořádání:
monarchie, společenství (řízená radou a přáním
většiny) a „barbarské“ kočovné skupiny. 15
V raném novověku převažovala snaha zdůrazňovat
socioekonomické rozdíly mezi evropskými a zámořskými
populacemi, spočívající například v dichotomii
„rusticall“ a „ciuill“, kterou razil Leo Africanus. Vicův
pokus z počátku osmnáctého století o ustavení „nové
vědy“ na základě souběhu mezi základními historickými
věky lidstva a dominancí různých rétorických
figur v jazyce zůstal osamocený. 16 Systematické studium
biologických odlišností, jež by vyústilo do systému
rasové hierarchie, se nacházelo v šestnáctém a sedmnáctém
století mimo zájem i možnosti evropské vzdělanosti.
Ve druhé polovině osmnáctého století však
došlo k podstatné změně. Na obzoru se objevila touha
po velkých generalizacích. Významný skotský historik
a rektor Edinburghské univerzity William Robertson
(obr. 3) vyjádřil v knize The History of America z roku
1770 nespokojenost a rozčarování ze subtilního studia
detailů společenského života a zvyků původního obyvatelstva
Nového světa. Jeho přáním bylo vylíčit dějiny,
fyziognomii a intelektuální schopnosti jednotné
„indiánské rasy“. 17 Ve stejném roce poznamenal abbé
Guillaume Thomas François Raynal v Histoire philosophique
et politique des établissemens et du commerce
des Européens dans les deux Indes, že rozdíly mezi
jednotlivými africkými kmeny jsou výrazně nižší než
jejich podobnosti. V Africe údajně nenalezneme takovou
rozmanitost, s jakou se setkáme mezi Labem a Tiberou,
protože „čím je člověk vzdálenější Přírodě, tím
méně se podobá jeden druhému“. 18 Evropská etnická,
lingvistická a sociopolitická diverzita je tedy podle
Raynala projevem civilizační nadřazenosti nad zaostalými
rasami pohrouženými do primární přírodní
stejnorodosti.
Vznik rasové teorie je součástí širšího procesu proměny
západních věd o člověku související se sekularizací
a úpadkem autority tradiční křesťanské teologie
Obr. 3. William Robertson (1721–1793).
včetně augustinovského výkladu lidských dějin, které
vyústily do snahy nalézt alternativní makronarativitu
přesvědčivě líčící původ, smysl a směřování západní
civilizace a lidského rodu obecně. Idea přírodní historie
překonávající propast mezi člověkem a přírodou 19
a činící z lidských dějin součást fyzikálního a organického
vesmírného procesu představovala jednu z možností,
jak prázdnotu vzniklou po odstranění křesťanské
42