modulové učební texty pro studenty antropologie a - Přírodovědecká ...

nismus a environmentalismus narazily na omezení
daná údajnou vrozenou lidskou biologickou kapacitou
a rasová teorie v následujících desetiletích této
skutečnosti v maximální míře využila.
Ve třicátých letech devatenáctého století došlo
ke konvergenci mezi frenologií a rasovou teorií. V té
době se Francie vojensky angažovala v severní Africe
a frenologie a antropologie byly pokládány za užitečné
nástroje pro pochopení probíhajících událostí
a koloniální správy. O sblížení frenologie a rasové teorie
se zasloužili především belgický statistik Adolphe
Quételet, autor spisu Sur ľhomme et le développement
des ses facultés, ou essaie de physique sociale (1835), 152
Francisque Michel, který v roce 1847 uveřejnil knihu
Histoire des races maudites de la France et de ľEspagne,
abbé Frère a především William Frédéric Edwards. 153
Alphonse Esquiros ocenil zásluhy abbé Frèreho
a Francisqua Michela o novou filosofii dějin v článku
Des études contemporaines sur ľhistoire des races, který
vyšel v březnu 1848 v Revue des deux mondes 154 , přičemž
vyjádřil pevnou víru v úzký svazek mezi filosofií
dějin a přírodními vědami, především fyziologií. 155
Abbé Frère, jehož studie Principes de la philosophie
de ľhistoire, périodes et aptitudes de la race humaine et
de la vie des nations vyšla v Paříži v letech 1835 a 1838,
byl přítelem Galla, Spurzheima a Bichata. Tvrdil, že
existuje úzký vztah mezi intelektuálními, sociálními
a politickými dispozicemi lidí a rozvojem jejich nervového
systému, jenž je podmíněn rasovou příslušností.
Vliv frenologie na Frèreho byl patrný při jeho
zkoumání prehistorické lebky nalezené poblíž vesnice
Meschers v Auvergne. Frère použil Cuvierovu komparativně
anatomickou metodu, ale zároveň se snažil
z tvaru lebky usoudit na morální a civilizační vyspělost
populace, již reprezentovala.
William Frédérick Edwards založil v roce 1839
Pařížskou etnologickou společnost (Société ethnologique
de Paris), která se stala ve své době nejdůležitější
francouzskou a možná evropskou etnologickou institucí.
Edwards byl jedním z badatelů, kteří vybudovali
most mezi historickými rasami Evropy, jež se zrodily
z biblické genealogie a pohanských tradic, a antropologickými
rasami fyziologů a kraniologů. Tím přispěl
k rozšíření rasového výkladu historie, který logicky
vyplynul z asimilace lidských dějin přírodní historií,
o niž usilovali osvícenci. 156
Rasová interpretace dějin se na přelomu osmnáctého
a devatenáctého století rozvíjela především
v Německu, 157 Francii a na Britských ostrovech.
Obr. 18. Augustin Thierry (1795–1856).
Zhodnocení etnologického a rasového komponentu
požadovali v historických výkladech Charles Salomon
Zachariae, 158 Ernest Moritz Arndt 159 a Gustav Friedrich
Klemm. 160 Leopold von Ranke se v rozsáhlé studii
Geschichten der nordischen und germanischen Völker
von 1494 bis 1525 (1826) zmínil o potřebě „nové
historiografie“, která by vylíčila dějiny středověku
na základě germánské a latinské etnické polarity. Ve
Francii se o podobný přístup pokoušel Augustin Thierry
(obr. 18), adoptivní syn Saint-Simona, a to zejména
ve svém čtyřsvazkovém díle Histoire de la conquête
de ľAngleterre par les Normands (1825), 161 i když jiný
velký francouzský historik a autor Histoire de France
Jules Michelet se od přírodního „fatalismu“ etnologických
a antropologických faktorů při historickém
výkladu distancoval a upřednostnil „lidskou svobodu“.
162
Fyziologický faktor a z něj vyplývající faktor etnický
byl na počátku devatenáctého století pokládán za
skutečnost, kterou žádný historik nebo filosof nemohl
ignorovat. Až do nástupu darwinismu však biologové
člověka nebyli schopni identifikovat onen vrozený
dynamický faktor, který je zodpovědný za odlišný
vývoj a nadání ras. „Rasová fyziologie“, zprvu tak
ambiciózní, ustrnula a přenechala vědecký výklad
71