modulové učební texty pro studenty antropologie a - Přírodovědecká ...

1800 v Souterraine v Creuse, byl básníkem, autorem Hommages
poétiques et poésies diverses (1830) nebo La prise de Constantine
(1837), obdivovatelem Napoleona (ĽApothése de Napoléon,
1840) a životopiscem jeho ambiciózního synovce Ludvíka Bonaparta
(Les Tombeaux de Saint-Leu-Taverny, 1848). Ve sbírce
Méridionales z roku 1835 věnoval Thévenot Victoru Courtetovi
jednu z básní, která svědčí o tom, že znal Courteta a jeho rodinu
již koncem dvacátých let:
„Victor, je suis enfin venu toucher ton seuil;
Il s´est ouvert pour moi, pour moi, pauvre âme en deuil;
Ton père m’a souri d´un paternel sourire;
Et tes soeurs, doux anges qu’on admire,
M’ont accueilli comme on accueille un frère aimé;
De leur voix si touchante elles m’ont embaumé;
Elles m’ont dit les jeux de ta fougueuse enfance,
Tes chagrins à quinze ans, tes rêves d´espérance;
Et je les écoutais faire des voeux pour toi,
Pour toi, qui sais aimer et souffrir comme moi;
J’étais ému, Victor, et sur ton vieux pupitre
J’aurai voulu t´écrire un suave épître,
Une douce élégie (…)
Oh! J’étais trop ému (…)
Après avoir ainsi, de ma vie à la tienne,
Mêler les souvenirs d´une enfance chrétienne;
Adieu, Victor! Un jour nous en reparlerons
Quand sur le même esquif tous deux nous voguerons“ (cit. Boissel,
Jean, 1972, str. 41).
13 La Troisième lettre sur la Religion, str. 10.
14 Boissel, Jean, 1972, str. 52.
15 Současně jako další příbuzní Dominique Claude Roze a François
Xavier Roze (Vaucluse, Diction, départementaux, Flammarion,
1904, str. 637–638; viz Laval Victor, 1909, ĽInsurrection fédéraliste
dans la vallée du Rhône, juillet 1793, Nîmes; Laval, Victor, 1912,
Le Général J.-F. Dours, Paris, Berger-Levraut).
16 „Ľhistoire naturelle de ľhomme“. Victor Courtet pojmenoval
první část Science politique „Principes généraux de ľanthropologie
ou de ľhistoire naturelle des races humaines“. James Cowles
Prichard nazval v roce 1836 své životní dílo Researches into the
physical history of mankind (London, Sherwood, Gilbert and
Piper); v následujících letech pak vydal Researches into the physical
ethnography of the African races (1837), Researches into the
ethnography of Europe (1841), Researches into the history of the
asiatic nations (1844) a Researches into the history of the Oceanic
and of the American nations (1847). Do francouzštiny Prichardovo
opus magnum přeložil lékař F. Roulin pod názvem Histoire
naturelle de ľhomme (Paris, J.-R. Baillière, 1843). Termín „antropologie“,
který byl v první dekádě devatenáctého století prakticky
opuštěn, se začal ve Francii znovu prosazovat v padesátých letech
devatenáctého století. V roce 1853 vydali Louis François Jéhan
a Jacques Paul Migne Dictionnaire d’anthropologie. V roce 1855
jej použil Armand Quatrefages de Bréau pro označení přednáškového
kurzu v Muséum d’histoire naturelle. Roku 1867 Quatrefages
vydal pod záštitou ministerstva školství (Ministère de ľinstruction
publique) Zprávu o pokroku antropologie (Rapport sur
les progrès de ľanthropologie, Paris, Imprimerie impériale), která
měla úctyhodných 570 stran. Pojem antropologie však vyvolal ve
Francii rozpaky, které shrnul v roce 1857 Louis Peisse v pojednání
La Médecine et les Médecins. Peisse se domníval, že termín
antropologie je příliš ambiciózní, protože věda, k níž se vztahuje,
v žádném případě není „obecnou naukou o člověku“, ale svým
výlučným zaměřením na fyzické aspekty představuje spíše odvětví
zoologie. Takto chápali antropologii její naturalističtí zakladatelé,
mezi něž Peisse zařadil Buffona, Campera a Blumenbacha.
Mezitím se však antropologové začali zabývat srovnávacím
studiem jazyků, zvyků, náboženství, institucí a civilizací. Tento
záběr podle Peisseho překročil původní vymezení vědy, která by
proto měla změnit název. Louis Peisse navrhl substituci vhodnějším
termínem etnografie, který zaváděli němečtí vědci (Peisse,
Louis, 1857, La médecine et les médecins. Philosophie, doctrines,
institutions, critiques, moeurs, et biographies médicales, Paris, J. B.
Baillière et fils, I, str. 365–366).
17 V Courtetově cestovním pasu byl uveden následující popis jeho
držitele: „Stáří 23 let (což byl omyl, protože Courtetovi bylo v té
době pouze 19 let, poznámka autora), výška 1,76 m (Courtet byl
tedy na svoji dobu nadprůměrně vysoký, poznámka autora), kaštanové
vlasy, široké čelo, hnědé oči, velký nos, středně velká ústa,
černé vousy, kulatá brada, oválný obličej, avětlá pleť“ (Arch. Herrero-Courtet;
cit. Boissel, Jean, 1972, str. 74).
18 Boissel, Jean, 1972, str. 74. Sám Victor Courtet napsal: „Les
Russes, les Autrichiens changeraient-ils leur état presque perpétuel
de paix intérieure, contre nos luttes intestines et contre notre liberté
qu’ils appellent anarchie?“ (Sec. let. À Thév., str. 35).
19 Achille-Victor, vévoda de Broglie, byl členem Guizotovy vlády
jmenované 11. října 1831.
20 Journal de ľInstitut historique, II, str. 260, 1835. Text vycházel
z přednášky, kterou Victor Courtet prezentoval na setkání členů
ľInstitut historique 15. června 1835 a již Casimir Broussais ohodnotil
v Journal de ľInstitut historique (III, str. 147) jako „zajímavou“
( Boissel, Jean, 1972, str. 74). Později tento článek Courtet
použil jako závěr své hlavní studie La Science politique fondée sur
la science de ľhomme.
21 Pařížský Historický institut (ĽInstitut historique) byl založen 24.
listopadu 1833. Na návrh jednoho z jeho členů, Jeana Bernarda
Mary-Lafona, byla 5. dubna 1834 ustavena komise pověřená přípravou
Evropského historického kongresu (Congrès historiques
européen), jejíž práce se účastnil rovněž Victor Courtet. Kongres
byl zahájen 15.září 1835 v sále Saint-Jean na pařížské radnici.
22 Victor Courtet se měl ve svém vystoupení zaměřit především na
následující témata: „Déterminer par ľhistoire et par les sciences ce
que ľon doit entendre par les mots genre, espèces et races, appliqués
à ľhomme. Déterminer par ľhistoire si les diversités physiologiques
des peuples sont entre elles comme les diversités des systèmes sociaux
auxquels ils appartiennent“ (cit. Boissel, Jean, 1972, str. 64).
23 Boissel, Jean, 1972, str. 64; o Philippu Buchezovi viz Cuvillier, A.,
1956.
24 James Cowles Prichard viz Budil, Ivo T., 2002, str. 193–194.
25 James Cowles Prichard byl monogenistou, který z pozice biblické
tradice kritizoval nastupující rasové teorie. To byl pravděpodobně
hlavní důvod, proč se Arthur de Gobineau, ačkoliv z Prichardových
prací vydatně těžil, o britském etnologovi vyjadřoval dosti
přezíravě: „M. Pritchard (sic), historien médiocre, théologien plus
médiocre encore, pour n´avoir voulu reconnaître ľincapacité de
certaines races à se civiliser d’elles-mêmes“ (Pojednání o nerovnosti
lidských ras, ĽAvant-propos, XIV). Podle Gobineaua Prichard
nejenže odmítal připustit odlišné vrozené dispozice různých ras,
ale ani nepochopil možnosti, které pro výklad dějin poskytuje
nová rasová teorie.
26 Regionální list Le Messager du Vaucluse oznámil 7. září 1837, že
kniha by měla vyjít 15. září 1837 v nakladatelství Firmin Didot
a doprovodil ji následujícím komentářem: „Ce livre est le résultat
de près de huit années d’études et de voyages, mais c’est peu dire
encore car le lecteur n´apprécie pas toujours ce qu’on lui vante sous
ce titre banal d´oeuvre de conscience. (…) Ľauteur a été principalement
frappé des faits que toutes les sociétés du monde offrent,
à un degré plus ou moins remarquable, des différences caractéristiques
de populations, et que suivant les conditions variables du
mélange des Races Humaines, il se produit des phénomènes sociaux
différents. Ľétude des races humaines ľa donc conduit à des
appréciations politiques d’une haute portée, et à des conclusions
rigoureuses, originales, particulièrement applicable à ľétat présent
de la société française“ (cit. Boissel, Jean, 1972, str. 121). Dílo však
nakonec vyšlo v nakladatelství Arthus Bertrand v roce 1838.
98