modulové učební texty pro studenty antropologie a - Přírodovědecká ...

věku v partikularismus romantismu, k němuž došlo
v případě ideologů v zájmu institucionální stabilizace
revoluce, přičemž rasová teorie devatenáctého století
představovala jeden z produktů této transformace.
„První z ideologů“ nepochyboval o tom, že různé rasy
se vyznačují odlišným nadáním, a na sklonku života
dospěl k přesvědčení, že politická rovnost všech lidí je
chimérou. Cabanisovo učení přežilo restauraci Bourbonů,
kdy se zdálo, že je v souladu s konzervativní
ideou neměnné sociální hierarchie. Své největší renesance
se však dočkalo v rámci saint-simonismu.
Obdobný význam jako Cabanis měl pro nové směřování
francouzských věd o člověku na přelomu osmnáctého
a devatenáctého století fyziolog Xavier Bichat.
Ve studii Etudes physiologiques sur la vie et la
mort 110 Bichat rozlišil tři základní fyziologické kategorie
lidí, zahrnující „cerebrálního“, „sensorického“
a „motorického“ člověka. V každém ze zmíněných
typů dominuje jedna z vlastností, zatímco další dvě
jsou rozvinuty slaběji. Bichat jako vitalista předpokládal,
že jedinec disponuje pouze určitým množstvím
energie, a je proto prakticky nemožné, aby byly všechny
dispozice rozvinuty ve srovnatelné míře. 111 Na rozdíl
od Cabanise Xavier Bichat nevěřil ve všestranný
rozvoj člověka a domníval se, že výchova musí stimulovat
přednostně ty vlastnosti, pro něž má jedinec
zvláštní vlohy. Zrodí se tak organická společnost založená
na diferenciaci a funkční specializaci, v níž bude
fyziologická nerovnost mezi lidmi podřízena společnému
zájmu. 112
*
Francouzská revoluce kromě ekonomického a sociálního
rozvratu a oslabení lidského a hmotného
potenciálu kdysi nejbohatšího evropského národa
zrodila militaristický stát schopný mobilizovat veškeré
zdroje k podpoře svého válečného úsilí. Krev
prolévaná na evropských bojištích byla pokládána
za záruku národní velikosti a imaginace mobilizace
stejně jako předtím imaginace kontinentů výrazně
ovlivnila rasovou teorii. Zdálo se, že zatímco události
roku 1789 vytvořily francouzský národ, Marengo,
Slavkov, Wagram, Jena a Moskva jej proměnily v rasu.
Charles Comte předložil rasový výklad francouzské
revoluce a napoleonských válek a Claude-Henri
de Saint-Simon (obr. 13) označil fyziologii, která se
údajně díky Cabanisovi, Bichatovi nebo Vicq d’Azyrovi
zbavila pověsti šarlatánství a stala se základem
psychologie, za nástroj řešení základních otázek války
a míru. Saint-Simon napsal v Mémoire sur la science
Obr. 14. Jean Baptiste Lamarck (1744–1829).
de l’homme (1809), že „velká masa evropské populace
se zapojila do nejstrašnější války, jaká kdy propukla.
Jedinými vědci, kteří jsou oprávněni analyzovat příčiny
této války a nalézt prostředky, jak ji ukončit, jsou fyziologové“.
113 Jeden z čelných průkopníků moderního
evolucionismu Jean Baptiste Lamarck (obr. 14), který
byl silně ovlivněn Cabanisem, 114 od něhož se mimo
jiné naučil odvozovat psychické vlastnosti člověka od
jeho fyzických dispozic, 115 zmínil ve svém nejdůležitějším
díle Philosophie zoologique z roku 1809 „nadřazenou
rasu“, která je schopna díky svým mimořádným
schopnostem a kvalitám ovládnout rasy ostatní. 116
Lamarck sice „vyšší rasu“ nespecifikoval, ale z narážky
na soudobý francouzský expanzionismus vrcholného
císařství bylo zřejmé, že má na mysli své krajany.
Rasový výklad dějin se zrodil na průsečíku ohromné
mobilizace lidových mas v průběhu francouzské
revoluce a napoleonských válek a materialistického
naturalismu, který se v závěrečném desetiletí osmnáctého
století a v první dekádě devatenáctého století
prosadil ve francouzských vědách o člověku díky
působení ideologů. Podle Léona Poliakova teprve za
restaurace došlo ke sblížení této rasové doktríny třetího
stavu s ideologií rasového germanismu francouzské
aristokracie. Po roce 1815 se údajně nacházelo
více extremistických rasistů v řadách bonapartistů než
mezi stoupenci Bourbonů. 117 Pokud rasou rozumíme
souhrn biologických vlastností, které podmiňují specifický
historický a sociální úděl, pak byli Cabanis,
67