modulové učební texty pro studenty antropologie a - Přírodovědecká ...

chůdce“ dnešní podoby Evropské unie.
167 Scott, Walter, 1816, Pauľs Letters to his Kinsfolk, Edinburgh, str.
379, 383; cit. Mansel, Philip, 2001, str. 99.
168 Mansel, Philip, 2001, str. 99.
169 Mansel, Philip, 2001, str. 99.
170 Viz Lesur, Charles Louis, 1817, La France et les Français en 1817.
Tableau moral et politique, str. 33; Abbé de Pradt, 1824, ĽEurope
et ľAmérique en 1822 et 1823, I, str. 27; o „evropské republice“
viz Bonald, Louis Gabriel Ambroise, vikomt de, Réflexions sur
ľintéret général de ľEurope, suivies de quelques considérations sur
la noblesse; cit. Mansel, Philip, 2001, str. 100.
171 Spitzer, Alan, 1987, str. 155.
172 Jones, Alun Robert a Robert M. Anservitz, 1975, str. 1103.
173 Saint-Amand Bazard se v roce 1815 podílel na obraně Paříže
a poté působil v různých nižších funkcích na prefektuře Seine.
V roce 1820 založil tajné společenství zvané Amis de la verité, jež
bylo spjato s karbonáři.
174 Michel Chevalier se po rozkladu saint-simonismu stal významným
ekonomem; v roce 1842 se podílel na zřízení Société d’Économie
Politique a vlivného periodika Journal des économistes.
Roku 1845 získal na Collège de France profesorské místo, které
předtím náleželo Sayovi. V roce 1860 vypracoval se svým britským
kolegou Richardem Cobdenem smlouvu, která výrazně
uvolnila obchodní výměnu mezi Velkou Británií a Francií.
Michel Chevalier se obdobně jako Tocqueville zajímal o politický
a společenský život ve Spojených státech amerických a své
postřehy a teze shrnul ve studiích Lettres sur ľAmérique du Nord
(1836) a La Liberté aux États-Unis (1849).
175 Baron Gustave d’Eichthal, spisovatel a etnolog židovského
původu, pocházel z Bavorska; jeho rodinné jméno bylo Seligmann.
Pro Saint-Simonovo učení jej získal v devatenácti letech
Auguste Comte. Později d’Eichthal náležel mezi šestnáct členů
úzkého kruhu vedení saint-simonismu („Collège des Pères“)
a jeho jméno bylo uvedeno v kalendáři „svatých“ saint-simonismu
a „svěceno“ pětadvacátého dne každého měsíce. Od roku
1828 udržoval kontakty s Johnem Stuartem Millem (Mill, John
Stuart, 1898, Correspondance inédite avec Gustave d’Eichthal,
Paris, Alcan). Gustave d’Eichthal zachoval loajalitu vůči Enfantinovi,
kterého považoval za mesiáše („Jésus vit en Enfantin. Tu es
la future moitié du couple révélateur, ľHomme-Dieu“, cit. Boissel,
Jean, 1972, str. 77) i po roztržce 29. listopadu 1831.
176 Barthélemy Prosper Enfantin, syn bankéře z Dauphiny, se
narodil v Paříži a od roku 1813 studoval na École Polytechnique;
v březnu 1814 patřil ke skupině studentů, kteří se pokusili neúspěšně
hájit Montmartre a Saint-Chaumont proti spojeneckým
oddílům, v důsledku čehož nechal Ludvík XVIII. jejich školu
uzavřít. Enfantin se živil jako obchodník s vínem a při této příležitosti
navštívil Německo, Rusko a Nizozemí. V roce 1821 přijal
zaměstnání v nově založeném bankovním domě v Petrohradě, ale
po dvou letech se vrátil do Paříže, kde pracoval jako pokladník
v Caisse Hypothécaire. V této době se stal členem tajného společenství
karbonářů. Roku 1825 se spřátelil s Olindem Rodriguezem,
který jej seznámil se Saint-Simonem. V létě 1832 byl Enfantin
odsouzen na jeden rok do vězení; po propuštění odjel se
svými stoupenci do Egypta, kde setrval dva roky. Po návratu do
Francie působil jako poštmistr poblíž Lyonu a v roce 1841 byl
díky přímluvě svých vlivných přátel jmenován členem vědecké
komise podílející se na kolonizaci Alžírska a severní Afriky.
Hannah Arendtová poněkud anachronicky označila Enfantina za
„Goebbelse devatenáctého století“ (1951, str. 337). Fonds Enfantin
v Bibliothèque de ľArsenal zahrnovaly čtyřicet tisíc dokumentů
vztahujících se k dějinám saint-simonismu.
177 Jeho podtitul zněl: Journal de la doctrine saint-simonienne.
178 Významný socialistický myslitel a tvůrce pojmu „socialismus“
Pierre Leroux byl synem pařížského prodavače nápojů (limonadier)
a jen díky podpoře pařížské radnice mohl vystudovat lyceum
v Rennes. Studia Ecole Polytechnique však nedokončil a začátkem
dvacátých let se zapojil do karbonářské konspirace. V roce 1824
pomáhal založit liberální časopis Le Globe, který tři měsíce po
červencové revoluci předal saint-simonistům. S hnutím se však
rozešel poté, kdy Bazard a Enfantin prosadili teokratickou hierarchii.
V následujících letech se stal velmi vlivným a oblíbeným
sociálním filosofem. Giuseppe Mazzini jej v roce 1840 označil za
„nejlepší mozek soudobé Francie“. K jeho příznivcům náleželi
George Sandová, Heinrich Heine a Alexander Gercen. Alphonse
de Lamartine v roce 1841 předpověděl, že Lerouxova díla budou
příštím generacím připadat stejně významná jako Rousseauova
Společenská smlouva. K tomu však nedošlo a současní socialisté
věnují Lerouxovi jen relativně malou pozornost (Evans, David
Owen, 1948, str. 43–47; Keller, Gottlieb, 1949; Bakunin, Jack S.,
1976, str. 455–474).
179 The Doctrine of Saint-Simone: An Exposition. First Years, 1828–
1829, trans. Iggers, G.G., New York, 1958.
180 Boissel, Jean, 1972, str. 21.
181 Boissel, Jean, 1972, str. 28.
182 Pierre Leroux použil zmíněný termín v jednom článku v roce
1834 (viz Picard, R., 1910, Sur ľorigine des mots socialisme et
socialiste. Revue socialiste 51:379–390; Scheider, Wolfgang, Sozialismus.
Geschichtliche Grundbegriffe, vol. 5, str. 923–998; ještě
starší užití pojmu „socialismus“ v odlišném významu viz X. Joncière,
Les Feuilles d´automne, poesies par M. Victor Hugo. Le
Globe, 13. února 1832).
183 Eugène Rodrigues byl autorem Lettres sur la religion et la politique.
13. února 1831 mu věnoval Sainte-Beuve v Le Globe článek
nazvaný Doctrine de Saint-Simon.
184 „Le papisme est une divine conception; elle est parfaite, puisqu´elle
est ľimage de ľunité“ (Enfantinův dopis ze 13. března 1829,
cit. Boissel, Jean, 1972, str. 36).
185 Viz Moses, Claire, 1984, str. 41–59; Moses, Claire a Leslie Wahl
Rabine, eds., 1994.
186 Jones, Robert Alun a Robert M. Anservitz, 1975, str. 1114.
187 Charles Fourier byl rivalem Saint-Simona; žárlil na popularitu
Saint-Simonových myšlenek, kterou pokládal za lacinou (viz
Beecher, Jonathan, 1986, str. 418–421). Fourier, jenž chtěl společnost
reformovat prostřednictvím lásky a sociální solidarity,
pracoval pětadvacet let na svém hlavním díle Théorie des quatre
mouvements, avšak získal pouze omezený počet následovníků.
188 Viz Kindleberger, Charles P., 1964, str. 157–159, 186–188; Carlisle,
Robert B., 1968. Frank Manuel pokládal saint-simonismus
za katolickou alternativu protestantské etiky, jež byla údajně spojena
s rozvojem kapitalismu (1962, str. 153).
189 Michel Chevalier se s Rothschildovou pomocí zasazoval o stavbu
železnice spojující Kanál La Manche, Paříž, Lyon a Středomoří,
která by sloužila především pro export britského zboží. Jak
ironicky poznamenal Jean Boissel, v roce 1848 zaostávala Francie
v délce železniční sítě ve srovnání s Německem (1860 km oproti
5592 km) ve stejném poměru jako roku 1968 v rozvoji dálnic
( Boissel, Jean, 1972, str. 80).
190 François Barthélemy Arlès-Dufour viz Chevelièrův článek v le
Journal des Economistes, 15. března 1872.
191 Carlisle, Robert B., 1968, str. 434.
192 Breckmann, Warren, 1999, str. 157.
193 The Doctrine of Saint-Simone: An Exposition. First Years, 1828–
1829, přeložil Iggers, G. G., New York, 1958, str. 89.
194 Baker, Keith Michael, 1989, str. 323–339.
195 Carlisle, Robert, 1987, str. 74.
196 Veit, Moritz, 1834, Saint Simon und der Saintsimonismus. Allgemeiner
Völkerbund und ewiger Friede. Leipzig, str. 104.
197 V době vzestupu saint-simonismu můžeme v rámci francouzského
romantismu pozorovat konverzi čelných představitelů roajalismu
a katolicismu, například Victora Huga nebo Félicité de
Lamennaise, k ideologii pokroku a liberalismu.
81