modulové učební texty pro studenty antropologie a - Přírodovědecká ...

Mortonova kniha Crania Egyptica, or Observations on
Egyptian Ethnography: Derived from the History of the
Monuments (1844) byla založena na souboru devadesáti
osmi lebek, které Mortonovi poskytl konzul George
R. Gliddon.
osvícenství, ideové hnutí ve vývoji evropského myšlení,
kultury a politiky 17. a 18. století, založené na
víře v rozum, vědu a *humanismus; navazovalo na
odkaz renesance a *reformace, inspirovalo se zejména
italskou a holandskou renesancí a jejím základním
proudem – humanismem. Francouzská verze humanismu
je považována jednou za vývojový předstupeň,
podruhé za ranou fázi evropského osvícenství. Ideje
a principy osvícenského humanismu se nejvýrazněji
uplatnily ve filozofii, vědě, literatuře a dramatu.
Osvícenství se nejdříve začalo prosazovat v Anglii
a Francii v 17. století a do své vrcholové fáze dospělo
v 18. století v činnosti francouzských encyklopedistů.
Vyrůstalo ze dvou základních zdrojů. Jedním z nich
byl program ekonomicky sílící, revolučně laděné buržoazie,
která se chtěla uplatnit ve společenském životě,
ale která se střetávala s předsudky, občanskou nerovností
a privilegii šlechty. Druhým zdrojem osvícenství
byly humanistické ideály pokrokové aristokracie, která
se bránila protireformační politice církve a jejímu
monopolu v oblasti osvěty, vědy a školství. Osvícenství
vycházelo z přesvědčení, že příčinou zla je nevědomost
a že toto zlo je možné napravit pravdivým
poznáním a vhodnou výchovou, to znamená pomocí
„světla rozumu“. Racionalismus jako metoda a předpoklad
společenského pokroku představoval charakteristický
rys nejen osvícenské filozofie, ale také osvícenského
umění, takže umělecká díla byla pokládána
za díla filozofická a naopak. Osvícenství kritizovalo
teologii a její dogmata, spoutávající vědeckou práci,
odmítalo středověké hodnoty, konvence i dobové
zákonodárství. Obhajovalo naopak „přirozené právo“,
založené na univerzálních, neměnných, všelidských
principech, „společenskou smlouvu“, uzavřenou mezi
rovnoprávnými individui, a náboženskou toleranci,
ústící v ontologický dualismus a ateismus. Osvícenství
bylo ideovým východiskem Velké francouzské revoluce
a mělo vliv na formování programu, který se stal
základem jednotlivých národních obrození.
palingeneze, termín razil Charles Bonnet ve spise
Palingénésie philosophique (1769) ve smyslu „původního
pravzoru“. V první polovině devatenáctého století
jej převzal Pierre Simon Balanche pro označení
„nového zrození“ jako radikální protirevoluční proměny
společnosti v zájmu zachování tradičního řádu.
Roger Griffin uplatnil pojem palingeneze při popisu
moderních totalitních hnutí.
Prichard James Cowles (1786–1848), anglický lékař,
etnolog a filolog; zakladatel britských etnologických
a antropologických věd. Vyrůstal v kvakerské rodině,
studoval medicínu na Trinity College v Cambridge,
na St. Johns College v Oxfordu a na Edinburghské
univerzitě. V roce 1810 zahájil svou lékařskou praxi
v Bristolu a o rok později začal působit v místní
Nemocnici svatého Petra. Roku 1813 uveřejnil Researches
into the Physical History of Man, dílo věnované
*Blumenbachovi, jehož členění lidstva na pět základních
ras Prichard převzal. Na rozdíl od Blumenbacha
a dalších svých předchůdců prosazoval komplexní
zkoumání všech biologických, lingvistických a sociokulturních
atributů člověka. Předpokládal, že keltské
jazyky jsou příbuzné s jazyky slovanskými a jazyky
germánské s pelasgickými (řečtinou a latinou) a dohromady
vytvářejí čtvrtou větev „asijské“ (tzn. indoevropské)
jazykové rodiny. Lingvistickou problematikou
se zabýval ve studii Eastern Origin of the Celtic Nations
(1831), v níž srovnával keltské dialekty se sanskrtem.
V roce 1843 uveřejnil knihu Natural History of Man,
ve které hájil jednotný původ lidstva a polemizoval
s rasovou teorií. Věnoval se rovněž studiu duševních
chorob a jejich vztahu k morálním vlastnostem (Treatise
on Diseases of the Nervous System, 1822; Treatise
on Insanity and Other Disorders Affecting the Mind,
1835), vitalismu (Review of the Doctrine of a Vital
Principle, 1829), egyptské mytologii (Analysis of Egyptian
Mythology, 1819) a lidské evoluci (On the Extinction
of some Varieties of tile Human Race, 1839). Od
roku 1845 působil v Londýně, kde stál v čele Etnologické
společnosti a byl členem Královské společnosti.
Prichard byl posledním velkým představitelem tzv.
biblické antropologie, to znamenalo, že starozákonní
texty pro něho představovaly základní autoritu pro
porozumění lidské variabilitě.
racionalismus, v obecném smyslu jde o stanovisko,
jež zastává suverenitu lidského rozumu (ratio), vyzvedá
rozumové schopnosti a předpokládá též racionální
postižitelnost skutečnosti; ve filozofii je to směr (rozvinutý
zejména v 17. a 18. století v polemice s empirismem)
opírající schopnost poznání a jednání o rozumovou
činnost a vylučující proto zkušenost a smyslové
jednání (opak empirismu), odvozuje všechny projevy
vědění od nejvyššího principu pomocí rozumových
úvah, soudů, závěrů (opakem je iracionalismus).
154