modulové učební texty pro studenty antropologie a - Přírodovědecká ...

mitivních rasách staré Galie“, především Gaëlech a Kimbrech.
Edwards zaslal Stendhalovi potřebná data v dopise z října 1837
(viz Martineau, H., 1947, 138–144). Edwardsův dopis Stendhal
začlenil v téměř doslovném znění do výše zmíněného spisu za
větu „Les Gaëls y sont les plus nombreux“ (Mémoires d´un Touriste,
Paris, Le Divan, I, str. 206–211). Edwards vystoupil s přednáškou
Mémoire sur les races qui habitaient les territoires de la Gaule,
et notamment les Gaëls 9. července 1842 na půdě ĽAcadémie des
sciences morales. Gobineau se odvolává na Edwardse v prvním
díle svého Pojednání o nerovnosti lidských ras (str. 203).
154 „Les travaux trop peu connus de M. Ľabbé Frère ont ouvert dans
ľétude des races une direction féconde, et de ces deux grands phénomènes,
la fusion des races en un corps homogène, et leur résistance
à tout croisement, le premier a été sérieusement étudié par M. Ľabbé
Frère; le second a trouvé dans M. Michel, un historien plus préoccupé
malheureusement d´erudition que de philosophie“ (Revue
des deux mondes, 15. března 1848, str. 984–985; cit. Boissel, Jean,
1972, str. 97).
155 „… la philosophie de ľhistoire n’a point encore su acquérir ľautorité
scientifique. Que lui manque-t-il donc? Il lui manque de pouvoir
fixer, au moyen de lois nettement connues et formulées, la succession
des faits qui constituent la vie d’une nation. (…) A notre avis,
la philosophie de ľhistoire n’arrivera guère à fixer ses résultats si elle
persiste dans la recherche isolée des causes morales. Il faut qu’elle
contraste avec les sciences naturelles et en particulier avec la physiologie
une alliance étroite. (…) Là seulement est le germe d’un perfectionnement
nouveau dans les méthodes historiques… La grande
question des races devra dominer ľétude des faits secondaires du
genre humain“ (cit. Boissel, Jean, 1972, str. 97).
156 Viz Edwardsův komentář ke vztahu mezi historickou a fyziologickou
rasou v dopise určeném Amédéu Thierrymu (Lettre à M.
Amédée Thierry sur les caractères physiologiques des races humaines
considérés dans leurs rapports avec l’histoire, 1829). Edwards
již nechápal židy jako zástupce rasy historické, ale fyziologické.
157 Úlohu německého liberálního ekonoma a Lafayettova přítele
Friedricha Lista, autora klasického díla Das national System der
politische Oekonomie (1840), na formování rasového myšlení
první poloviny devatenáctého století zdůraznil v knize Les origines
du pangermanisme (1800–1888) (1915) Charles Andler.
List žil po svém návratu z amerického exilu v roce 1831 v Paříži
( Boissel, Jean, 1972, str. 122).
158 Charles Salomon Zachariae, profesor občanského, feudálního
a církevního práva, působil na univerzitě ve Wittembergu, od
roku 1807 na univerzitě v Heidelberku. Ve svém hlavním díle
Vierzig Bücher vom Staate (Stuttgart – Heidelberg, 1820–1832,
5 dílů, Heidelberg, 1832–1843, 7 dílů, především knihy XI a XII)
zdůraznil souvislost mezi psychologickými vlastnostmi a fyziologickými
dispozicemi lidí.
159 Ernest Moritz Arndt, německý nacionalistický básník, byl autorem
dvou „etnologicko-historických“ děl: Versuch in vergleichender
Völkergeschichte (Leipzig, Bonn, 1843) a Forschung über die
Geschichte der nordischen und germanischen Völker (Leipzig,
1826).
160 Gustav Friedrich Klemm se narodil 12. listopadu 1802 v Chemnitz,
byl zaměstnán jako konzervátor v Královské knihovně
v Drážďanech. Gobineau, který se mohl případně setkat s Klemmovým
jménem v roce 1851 na hannoverském dvoře, kde působil
jako chargé d’affaires par intérim, jej zmínil ve svém Pojednání
o nerovnosti lidských ras: „M. Klemm imagine une distinction de
ľhumanité en races actives et races passives. Je n’ai pas eu le livre
entre les mains et ne puis savoir si ľidée de son auteur est en rapport
avec la mienne. Il serait naturel qu´en battant les mêmes sentiers,
nous fussions tombés sur la même vérité“ (I, str. 86). Klemm byl
autorem desetisvazkového díla Allgemeine Culturgeschichte der
Menschheit (Leipzig), které vycházelo v letech 1843 až 1852 a jehož
čtyři díly obsahovaly socioetnologické rozdělení ras (I. Die
Einleitung und die Urzustände der Menschheit, 1843; II. Die Jägerund
Fischervölker des passiven Menschheit, 1843; III. Hirtenvölker
der passiven Menschheit, 1844; IV. Die Urzustände der Bergund
Wüstenvölker der activen Menschheit und deren Verbreitung über
die Erde, 1845). Srovnání Gobineauových a Klemmových tezí viz
Woltmann, Ludwig, Politisch-Anthropologischen Revue, T. II, III,
VI, V, VI.
161 Augustin Thierry napsal v článku o románu Waltera Scotta
Ivanhoé: „Il avait posé, sur le sol d’Angleterre, des Normands et des
Saxons, des vainqueurs et vaincus“ (cit. Boissel, Jean, 1972, str. 8).
Walter Scott měl podle Thierryho „le mérite d’avoir mis, le premier,
en scène les différentes races d’hommes dont la fusion graduelle
a formé les grandes nations de ľEurope“ (Lettres sur ľhistoire de
France, VI, 1827). Amédéeu Thierrovi, bratru Augustina Thierra,
věnoval Edwards svoji studiu o vztahu mezi fyziologickými vlastnostmi
ras a dějinami. Filosofie dějin Augustina Thierra viz Topinard,
Paul, 1885, Eléments d’anthropologie générale, Paris; Tronchon,
Henri, 1922, Les études historiques et la philosophie de
ľhistoire aux alentours de 1830. Revue de Synthèse historique, déc.
1922; Sée, Henri, 1933, Science et Philosophie de ľHistoire, Paris.
Frédéric Boissière uveřejnil v roce 1835 v Journal de ľInstitut historique
článek, v němž uvedl: „(Ľesprit humain) s’est demandé
naturellement quelles circonstances avaient accompagné les migrations,
comment s’étaient fondus ensemble les anciens et nouveaux
habitants. C’est ainsi qu´il a été amené à considérer les origines
historiques sous le point de vue des races“ (T. I, str. 9, cit. Boissel,
Jean, 1972, str. 11). Edgar Quinet poznamenal v Génie des
religions (1842): „A peine sortie du limon, chaque race porte dans
ses traits, dans son coeur, dans ses pensées ébauchées ľempreinte
ineffaçable d’un sceau particulier, comme si elle eut contracté déjà
des habitudes du corps et d’esprit au sein d’un monde antérieur. Les
siècles passeront sans pouvoir effacer jamais cette première empreinte“
(I, 22, cit. Boissel, Jean, 1972, str. 11).
162 Jules Michelet napsal roce 1830: „En octobre 1830, c’est-à-dire
deux mois juste après la revolution de juillet, j’écrivis et lançai un
petit livre, Introduction à ľHistoire universelle. J’y arrachais ľhistoire
du fatalisme, de ce principe unique vers lequel penchaient tous
les penseurs d’alors, et non seulement les historiens mais le père
adoptif de Thierry, Saint-Simon, et toute ľécole saint-simonienne.
La liberté renaissante en juillet m’avait donné des ailes. Je définis
ľhistoire (…), la victoire successive de la liberté humaine sur la la
fatalité de la nature“ (cit. Fèbvre, Lucien, 1946, str. 57–58).
163 Kompletní Saint-Simonovo dílo vydal ve čtyřiceti sedmi svazcích
v letech 1865 až 1878 v Paříži Prosper Barthélemy Enfantin.
Literatura o Saint-Simonovi viz Hubbard, Nicholas G., 1857; Reybaud,
Louis, 1864; Booth, Arthur John, 1871; Janet, Paul, 1878;
Weill, Georges, 1894, 1896; Charléty, Sébastien, 1950; Simon,
Walter M., 1956; Manuel, Frank E., 1962, 1979; Jones, Robert
Alun a Robert M. Anservitz, 1975; Carlisle, Robert, 1987.
164 Vévoda Louis de Rouvroy de Saint-Simon proslul jako autor
rozsáhlých Pamětí čerpajících především z francouzského společenského
a politického života a královského dvora po roce 1691.
V roce 1702 Saint-Simon odešel po sporu s maršálem de Luxembourg
z armády. O osm let později se navzdory svým antipatiím
vůči Ludvíku XIV. usadil ve Versailles. V letech 1715 až 1723
působil jako člen regentské rady a zvláštní vyslanec v Madridu.
Po skončení regentství odešel Saint-Simon na své venkovské
sídlo. Saint-Simonovy Paměti, monumentální dílo francouzské
literatury osmnáctého století, vznikly v letech 1739 až 1751 a poprvé
byly publikovány v předvečer revoluce roku 1788.
165 Mansel, Philip, 2001, str. 1–37.
166 Trvalo téměř sto padesát let, než se evropské národy opožděně
a za cenu obrovských revolučních kataklyzmat a válečných ztrát
přesvědčily o prozíravosti Saint-Simonova znepokojivého proroctví.
Bylo by však značně přehnané či anachronické považovat
Saint-Simona za „prvního Evropana“ nebo dokonce za „před-
80