modulové učební texty pro studenty antropologie a - Přírodovědecká ...

causes of the differences in color and form between the white and
negro races of men appended to Two essays: one upon single vision
with two eyes; the other on dew … (London, 1818, str. 425–439);
viz Greene, John C., 1954.
79 „Ascending the line of gradation, we come at last to the white European,
who, being most removed from the brute creation, may on
that account, be considered as the most beautiful of the human
race. No one will doubt his superiority in intellectual powers“ (An
Account of the regular gradation in man, and in different animals
and vegetables, etc., London, 1799, str. 134–135).
80 Louis-Antoine Desmoulins, narozen v Rouenu 7. září 1794,
zemřel tamtéž roku 1828; v roce 1827 promován doktorem
medicíny; byl silně ovlivněn Gallovou frenologií. V prosinci 1820
přednesl na půdě Pařížského etnologického institutu přednášku
Ľétat de volume et de masse du système nerveux et de ľinfluence
de cet état sur les fonctions nerveuses. Ve studii Histoire naturelle
des races humaines du nord-est de ľEurope, de ľAsie boréale
(1826, Paris, Méguignon) Desmoulins rozlišil jedenáct lidských
ras. Jeho klasifikaci zmínili Victor Courtet a Jacques Paul Migne.
V pojednání Aperçu philosophique sur la possibilité de perfectionner
ľhomme par les modifications de son organisation (1820) prakticky
upřel australským domorodcům lidský status. Desmoulins
se dostal do ostrého sporu s Cuvierem, který mu zakázal vstup do
Muzea přírodní historie.
81 Přírodovědec a cestovatel Bory de Saint-Vincent byl autorem
Voyage dans les quatre principales îles des mers d’Afrique …
(1801–1802) … avec ľhistoire de la traversée du capitaine Baudin
jusqu’à Port-Louis de ľIle de France (Paris, 1804), Dictionnaire
classique d’histoire naturelle, rédigé par une société de naturalistes,
avec une nouvelle distribution des corps naturels en 5 règnes (Paris,
1825) a ĽHomme (Homo), Essai zoologique sur le genre humain
(Paris, 1827). Bory de Saint-Vincent rozlišil celkem patnáct ras,
hierarchicky uspořádaných od „nejkrásnější“ rasy „japetské“ po
„nejošklivější“ rasu „hotentotskou“ (ĽHomme, Essai zoologique
sur le genre humain, 1827, str. 102, 148, 318; Boissel, Jean, 1972,
str. 131).
82 Jean-Joseph Virey, který v revoluční Francii propagoval Meinersovo
učení, uvedl ve spise Histoire naturelle du genre humain
publikovaném v roce 1799 v Paříži, že Keltové, Sarmati a Slované
se vyznačují vznešenými rysy a ušlechtilým duchem; jeho
kniha však byla především adorací bílé rasy: „Čím by byl náš svět
bez Evropanů? Mocné národy, hrdá a nezdolná rasa, nesmrtelný
génius v umění a vědách, šťastná civilizace ... Evropan, povolán
svým vyšším osudem, aby vládl světu, jenž osvětlí svojí inteligencí
a pokoří odvahou, je nejvyšším ztělesněním lidství a stojí v čele
lidské rasy. Ostatní, odporné hordy barbarů, nejsou než – řekněme
– jeho embryem“ (Histoire naturelle du genre humain, 1799,
str. 145–146). Podle Vireye jsou fyzické odlišnosti mezi bílou
a černou rasou takového rázu, že lze hovořit o dvou rozdílných
lidských „druzích“. Virey rozlišil lidský „druh“, jehož charakteristickým
rysem je faciální úhel o velikosti 85° až 90° a ke kterému
náleželi Evropané, vyznačující se vysokou inteligencí a civilizovaným
způsobem života; „druh“, jehož faciální úhel dosahuje
hodnot 75° až 80°, reprezentují černí obyvatelé Afriky, jejichž
inteligence, schopnost vytvářet sofistikované sociální systémy,
odvaha a další ctnosti jsou více než omezené. Vireyovy stereotypy
charakterizující bílou a černou rasu převzal Victor Courtet
a především Arthur de Gobineau. Victor Courtet si mimořádně
cenil Vireyova přínosu k nauce o rasách a ve Science politique na
počátku třicátých let devatenáctého století uvedl: „Parmi ceux qui
ont embrassé de la manière la plus exclusive ces grands sujets d´investigation,
nous devons citer en première ligne M. Virey, dont le
principal ouvrage peut être regardé comme ce que nous possédons
de plus complet sur la science qui nous occupe“ (Science politique,
str. 47).
83 Preisner, Rio, 2003, str. 29–52.
84 Lékař působící ve Filadelfii a autor studie Crania Americana
(1839).
85 Americký konzul v Káhiře, který poslal Samuelu Georgi Mortonovi
kolekci egyptských lebek, jejichž zpracováním vzniklo dílo
Crania Aegyptica.
86 Lawrencův překlad stěžejního Blumenbachova díla vyšel v roce
1827 v Londýně pod názvem A short system of comparative anatomy
… with numerous additional notes and an introductory view
of the classification of animals by the translator. První řada La
Revue Britannique, XXVII, str. 166, XXX, str. 336, byla věnována
šíření Blumenbachových myšlenek v Evropě a Anglii.
87 Viz Budil, Ivo T., 2002, str. 118, 182, 193; Norman Noore napsal,
že Lawrencova kniha pravděpodobně vděčila za svůj ohlas nikoliv
vědeckému přínosu, ale blasfemii, jež s ní byla spojována (Dict.
of Nat. Biography, London, 1892, T XXXII, 286); viz též nekrolog
uveřejněný v British Medical Journal, 13.7. 1867.
88 První přeložil anatom Jules Cloquet a druhou Charles Billard.
89 Natural history of man, London, 1855, Vol. I, kap. II, str. 5.
90 On the Negro’s place in Nature, The Anthropological Review, II,
1864, section II, str. XV.
91 Malandain, Pierre, 1982.
92 Cit. Jean Boissel, 1972, str. 46.
93 Tímto pojmem mínil Delisle de Sales rovněž africké lidoopy.
94 „Ce n’est pas moi, c’est la nature qui a distribué à chaque peuple son
rôle sur le théâtre du monde“ ( Delisle de Sales, 1779, I).
95 Arthur de Gobineau napsal v Pojednáníi o nerovnosti lidských
ras: „Il s’agit de faire entrer ľhistoire dans la famille des sciences
naturelles“ (II, str. 548).
96 Untersuchungen, Vol. III, str. 129 a 306.
97 Grundriss der Geschichte der Menschheit, 1793, str. 123–124.
98 Meiners nastínil v rámci „řetězce bytí“ přechod mezi zvířetem
a člověkem, zprostředkovaný „chybějícími články“, mezi něž
zařadil opice, orangutany neboli „pralesní lidi“ (Waldmenschen)
a šimpanze (Kimperzeys), kteří údajně sloužili jako čestná stráž
panovníků v Dahome, hierarchicky výše se postupně nalézali
„pralesní černoši“ (Waldneger), hotentoti, křováci, domorodci
z pobřeží Austrálie (již údajně jen stěží mohou být označeni za
lidské bytosti), příslušníci žluté rasy, Slované (přirození otroci
Němců) a na samotném vrcholu lidství Germáni (Untersuchungen
über die Verschiedenheiten der Menschenrassen, Tübingen,
1811, Vol. III, str. 312, Vol. I, str. 1, 7, 166). Christopher Meiners
byl po roce 1933 v Německu uctíván jako průkopník rasové
teorie (Egon von Eickstedt, 1940, Geschichte und Methoden der
Anthropologie, Stuttgart, str. 286); po druhé světové válce zase
prezentován jako předchůdce moderní kulturní antropologie,
který podlehl – podobně jako řada jeho současníků – pokušení
rasismu (Mühlmann, Wilhelm E., 1968, str. 59–61).
99 Jacques Christophe Valmont de Bomare byl žákem proslulého
pařížského anatoma Le Cata, procestoval řadu evropských zemí
a pořádal veřejné přednášky o přírodních dějinách. V letech 1764
až 1775 vydal šest dílů Dictionnaire raisonné universel d´histoire
naturelle, cenný zdroj informací pro řadu autorů přelomu osmnáctého
a devatenáctého století.
100 Bernard Germain Lacépède, přírodovědec, autor Histoire naturelle
de ľhomme et de la femme (1827).
101 William Hunter byl skotským anatomem, autorem Disputatio de
hominum varietatibus, který svoji klasifikaci lidských ras založil
na pigmentaci (rasa bílá, snědá, bronzová, rudá, hnědá a černá);
viz Louis François Jéhan a Jacques Paul Migne, 1853, Dict. d´anthrop.,
str. 1252.
102 Samuel Thomas von Soemmering byl autorem řady srovnávacích
anatomických prací (například Vom baue des menschlichen
Körpers, 1794–1801), včetně pojednání o rozdílech v tělesné
stavbě černochů a bělochů.
103 Johann Daniel Metzger, který se narodil ve Štrasburku a zemřel
v Královci, patřil k předním průkopníkům moderní medicíny,
53