Roger Zelazny Mé jméno je Legie

řídícího panelu. Spadla na zem s rachotem, který na mě působil, jako
by mi do hlavy někdo zarážel hřebíky. Po třech malých změnách
jsem mohl posílat zprávy do Centra. Rozhodl jsem se, že vyšlu dvě
nejdestruktivnější informace, které jsem znal. Jednoho dne vyvolají
reakci, která snad umožní eliminaci toho, co se mě teď snažilo zničit.
„Právě o to jde,“ řekl jsem nahlas.
Vstal jsem ze země. Rozhodl jsem se, že si zapálím cigaretu.
Najednou jsem zaslechl zvuk otevíraných dveří.
Do místnosti vešel doktor Barthelme. Byl to malý, opálený,
šlachovitý chlapík.
„Stalo se něco, Jime?“
„Ne, nic se neděje.“
„Viděl jsem, jak jsi běžel a jak jsi upadl.“
„Řekl jsem si, že mi neuškodí, když si trochu zasprintuji.
Trochu jsem to přehnal a upadl. Opravdu mi nic není.“
„Nač ten spěch?“
„Nervy. Ještě pořád jsem rozrušený a rozladěný. Musel jsem
běžet nebo udělat cokoliv, abych se uvolnil. Rozhodl jsem se, že se
proběhnu pro nějakou knihu. Pro takovou, která by mě rychle
uspala.“
„Mohu ti dát prášek na spaní.“
„Ne, to není třeba. Dík.“
„Něco jsi dělal při terminálu. To je proti předpisům.“
„Když jsem kolem něho procházel, spadla na zem boční stěna.“
Mávl jsem k němu rukou se šroubovákem. „Ty malé šroubky se asi
musely samovolně uvolnit.“
„Rozumím.“
Sklonil jsem se a vložil šroubky na jejich místo. Zrovna, když
jsem je dotahoval, zazvonil telefon. Barihelme přistoupil ke stolu,
přepnul si hovor na vnitřní linku a zvedl sluchátko.
„Ano, okamžik,“ řekl a otočil se ke mně. „To je pro tebe.“
Převzal jsem sluchátko.
„Haló!“ řekl jsem.
„To jsem já,“ řekl ten, kdo se mnou hovořil. „Myslím si, že
bychom si měli promluvit. Můžeš za mnou přijít? Hned?“
„Kde jsi?“
„U sebe.“
„Dobře, hned jsem tam.“
- 53 -