Roger Zelazny Mé jméno je Legie

„Není důležité, proč jsi to udělal, ale je to důležité s ohledem
na tvé zdraví. Jak dlouho a v jaké hloubce?“
„Dnes ráno jsem se nepotápěl,“ zopakoval své tvrzení.
„Ksakru potápěl ses! Byl jsi při tom vraku, viď? Jak dlouho?
Hodinu? Kolikrát ses potopil?“
„Nepotápěl jsem se! Opravdu, Miku, nepotápěl jsem se.“
Vzdychl jsem a napřímil se. Možná měl pravdu. Lidé jsou
různí. Možná, že to všechno bylo ze zcela jiných důvodů, než jsem se
domníval. A už se to všechno začalo tak pěkně logicky skládat
dohromady! Paul jako dodavatel diamantů a Frank jako překupník.
Řekl jsem Frankovi o svém nálezu. Frank to řekl Paulovi a ten se
zneklidněný rozhodl, až všichni usnou, zjistit, zda jsou všechny jeho
diamanty opravdu na svém místě. Při horečnatém hledání vdechl
větší dávku dusíku, jehož hladina v krvi teď dosáhla kritické
hodnoty. Bylo to logické. Být na jeho místě, nelhal bych. Později
bych si klidně mohl vymyslet něco jiného.
„Nepamatuješ se na to?“ pokusil jsem se ještě jednou.
Vyrazil ze sebe několik ne příliš originálních nadávek, ale za
okamžik ho to přestalo bavit. Hlas se mu najednou zlomil.
„Proč mi, Miku, ksakru nevěříš? Nebyl jsem dole.“
„No dobře, věřím ti. Všechno je v pořádku. Tak už se tím
netrap.“
„Je mi krásně,“ poznamenal za chvíli. „Všechno je úplně jiné,
než bylo předtím.“
„Čeho sis lokl?“ zeptal jsem se.
„Nádherně.“
„Co sis dal?“ naléhal jsem na něho.
„Vždyť víš, že drogy neberu,“ odpověděl nakonec.
„Tak proč jsi v takovém stavu? Nebylo tam dole všechno tak,
jak sis představoval, co?“
„Odprejskni. Nepřerušuj mě. Tak by to mělo být… už
navždy… To svinstvo, které sis vzal… bylo příčinou toho všeho…“
„Vím,“ odpověděl jsem. „Je mi to líto. Všechno jsem pokazil.
Já vím, neměl jsem to udělat“
„Řekl jsi… že jsi všechno vykecal.“
„Jo. Promiň mi to.“
Tak začal Paulův dlouhý, občas přerušovaný monolog.
Všechno do sebe začalo zapadat. Záleželo mi na tom, abych se toho
- 85 -