Roger Zelazny Mé jméno je Legie

„Otrava dusíkem.“
„Mám na mysli jeho reakci na dekompresi.“
„Musel bych nejdříve provést detailněji prohlídku, udělat mu
EKG a ještě několik dalších vyšetření.“
„Nenastanou žádné další komplikace?“
„Myslím si, že není důvod k obavám. Budu však potřebovat
dekompresní komoru.“
„Proč?“
„Jen pro jistotu. Měl by zůstat v nemocnici a někdo by ho měl
hlídat. Byl bych rád, kdyby komora fungovala tak, jak by měla, aby v
případě, že znovu upadne do tohoto stavu, mohla být ihned použita k
dekompresi.“
„Jistě.“
Dohonili jsme doktora Barthelma při východu z nemocnice.
Ostatní tam byli také.
„Komoru dáme dovnitř a já zůstanu u jeho lůžka,“ informoval
doktor Barthelme mladého lékaře.
Všichni byli připraveni se u Paulova lůžka pravidelně střídat.
Bylo stanoveno pořadí: nejdříve doktor Barthelme, pak Frank a
nakonec Andy. Každý z nich se dobře vyznal v obsluze dekompresní
komory.
Frank pak přistoupil ke mně.
„Nejsme tu nic platní. Nepůjdeme na tu večeři?“ navrhl.
Zcela automaticky jsem se podíval na hodinky.
„Povečeříme v sedm místo o půl sedmé,“ dodal hned nato.
„To se mi hodí. Budu mít dost času, abych se osprchoval a
převlékl.“
„Dobrá. Přijď co nejdříve, budeme pak mít více času na drink.“
„Rád bych se něčeho napil. Tak zatím nashledanou.“
Vrátil jsem se do svého domku a dal se do pořádku. Tentokrát
se to obešlo bez obálky s kartičkou. Také diamanty byly stále na
svém místě. Učesal jsem se a odešel ke Cashelovým na večeři.
Cestou kolem nemocnice jsem uviděl onoho mladého lékaře,
který ošetřoval Mikea. Když mě uviděl, zastavil se a usmál se na mě.
„Myslím si, že s vaším přítelem bude všechno v pořádku.“
„To je dobře. Právě jsem se vás na to chtěl zeptat“
„A jak se cítíte vy?“
„Jsem v pořádku. Nic mi není.“
- 87 -