Roger Zelazny Mé jméno je Legie

„Neměl jste vůbec žádné příznaky?“
„Ne.“
„Výborně. Kdybyste však přece jen měl nějaké obtíže, víte kde
a na koho se máte obrátit?“
„Samozřejmě.“
„No, tak já už půjdu. Nashledanou.“
„Nashledanou.“
Zamířil k malému vrtulníku, který právě přistával v těsné
blízkosti hlavní laboratoře. Vydal jsem se za Frankem. Když mě
Frank uviděl přicházet vyšel mi v ústrety.
„Co říkal?“
„Že Paul je O.K a že mu už nic nehrozí.“
„Pojď dovnitř. Co si dáš k pití.“
Otevřel přede mnou dveře. Vešli jsme dovnitř.
„Co si dáš?“
„Může být bourbon s ledem,“ odpověděl jsem.
„Bez ničeho?“
„Jen s ledem.“
„Dobře. Linda je v kuchyni a zrovna chystá na stůl.“
Udělal dva drinky. Čekal jsem, kdy začne mluvit o diamantech,
využívaje toho, že jsme sami, ale vůbec se k tomu neměl.
Podal mi skleničku s bourbonem.
„Pověz mi o tom, co se vlastně stalo.“
„Rád.“
Frank mi neustale kladl různé otázky, snažil se vysvětlit a
zdůvodnit každé Paulovo klopýtnutí a každou jeho možnou
nešikovnost. Nezdálo se mi, že by Linda mohla v tak velkém
vědeckovýzkumném středisku udržet v tajnosti svůj poměr s Paulem.
Co na to říkal Frank? Jak se cítil? Co o tom všem věděl? Jaká byla v
tomto podivném trojúhelníku jeho role? Napětí mezi ním a Lindou
bylo téměř hmatatelné. On zaváděl hovor pouze jedním směrem a
ona se marně snažila obrátit ho jinam. Stále více jsem se cítil být v
roli nešikovného a necitlivého pozorovatele, který jen tak tak udržuje
na uzdě nadcházející bouři. Nakonec jsem poděkoval za jídlo a
vymluvil se na únavu, což konec konců byla pravda.
„Doprovodím tě,“ navrhl mi Frank.
Vyšli jsem ven.
„Pokud jde o ty kameny,“ začal.
- 88 -