Roger Zelazny Mé jméno je Legie

jsem věděl, že ho nenajdu. Silně jsem prstem stlačil koneček jeho
prstu. Zůstal mrtvolně bledý.
„Kdys to zjistil?“
„Jen pár minut před tím, než jsem přišel k tobě.“
„Proč jsi šel ke mně?“
„Protože jsi byl nejblíž.“
„Neslyšel jsi žádný křik nebo něco podobného?“
„Ne, neslyšel. Kdybych něco slyšel, tak bych na to reagoval.“
Dostal jsem strašnou chuť na cigaretu, ale uviděl jsem nápis:
Kouření zakázáno. Vyšel jsem tedy na chodbu, opřel se zády o dveře,
zapálil si cigaretu a zahleděl se do okna.
„Perfektní,“ řekl jsem. „Po příznacích, které dnes měl, to bude
zcela určitě pokládáno za normální úmrtí. Plícní nedostatečnost nebo
nějaký jiný podobný nesmysl.“
„Co tím ksakra chceš říct?“ zeptal se mě Frank, který vyšel za
mnou z pokoje a teď stál vedle mě.
„Domnívám se, že jsi k tomu použil dekompresor. Nemám
pravdu? Ty jsi ho opravdu brutálně udusil?“
„Zešílel jsi? Co bych…“
„Chtěl sis Lindu udržet při sobě, vzít mu ji. Dnešní Paulova
nehoda byla příležitostí, kterou jsi využil. Železo je třeba kout, dokud
je žhavé. Gratuluji. Myslím si, že se ti povede se z toho vykroutit.
Nevymyslel sis to špatně. Zajímalo by mě, jak to bylo tenkrát s
Mikem a Rudim. Celou dobu přemýšlím o tom, zda jsi v tom neměl
prsty.“
„Odkud to víš?“
„Vím, že ti Paul s Mikem dodávali diamanty. Vím, že se o tom
Rudi dozvěděl a pokoušel se je vydírat. Vyřídili si to s ním a Paul,
jak se domnívám, si zároveň vyřídil účty s Mikem. Odkud to vím?
Paul dnes během zpáteční cesty v dekompresní komoře pořád cosi
mlel a já, jak víš, jsem tam byl s ním. Dozvěděl jsem se o
diamantech, o jeho poměru s Lindou, prostě o všem jen tak, že jsem
poslouchal.“
Frank se opřel zády o stěnu.
„Když jsi za mnou přišel s těmi diamanty, myslel jsem si, že jsi
přišel na Paulovo ložisko. Uvěřil jsem tvé historce. Paul by nikdy
nikomu neřekl, kde je našel. Domníval jsem se, žes je našel buď
náhodou, anebo jsi sledoval Paula. Teď už to však nemá význam.
- 91 -