Obranná politika Československé a České republiky (1989–2009)

13 závěry13 ZÁVĚRYTransformační proces bezpečnostní a obranné politiky Československé a Českérepubliky, zahájený koncem 80. let jako součást obdobného procesu ve všech zemíchstřední a východní Evropy po ukončení studené války, měl s těmito procesy některéshodné rysy, ale současně i výrazné odlišnosti. Jeho průběh do určité míry předznamenalaopatření zaměřená na posilování důvěry a bezpečnosti mezi Východem a Západem,realizovaná ve druhé polovině 80. let v tzv. „helsinském procesu“. 260 Po nástupuM. S. Gorbačova do čela tehdejšího Sovětského svazu došlo k přehodnocení sovětskévojenské doktríny a k přijetí nových bezpečnostních koncepcí ve Varšavské smlouvě,oznámením „obranné doktríny“ v květnu 1987. 261S ukončením bipolarity se výrazně změnilo bezpečnostní prostředí zemí střednía východní Evropy, zásadně ovlivňující jejich bezpečnostní a obrannou politiku.Úspěšný průběh československo-sovětských jednání o odsunu sovětských jednotek zestátního území ČSFR a jeho dokončení v červnu 1991 také do určité míry urychliloodsun jednotek z polského území. Jednání přispěla k rozpuštění Varšavské smlouvyk 1. červenci 1991. Československá strana tento akt iniciovala již v březnu 1990 v Prazena schůzce ministrů zahraničních věcí zemí Varšavské smlouvy.Bezpečnostní situaci ve světě celkově charakterizovalo především překonání možnostivzniku globální konfrontace a vypuknutí celosvětového válečného konfliktu. Nadruhé straně nárůst počtu regionálních konfliktů přinesl řadu asymetrických hrozeba s nimi spojených nových bezpečnostních rizik. Vzrostl tak význam spolupráce v mezinárodníchorganizacích a regionálních integračních uskupeních a ve vytváření novýchmechanismů zaměřených na obranu vůči negativním jevům globalizačního vývoje, jakoje např. šíření zbraní hromadného ničení, terorismus, devastace životního prostředí aj.Mnohostranný proces bezpečnostní adaptace postkomunistických středoevropskýchstátů současně komplikovala skutečnost, že ve světě existovalo pouze málo příkladůzemí, ve kterých došlo k úspěšnému přechodu od totalitního nebo autoritářského režimuk demokracii. Některé pozitivní zkušenosti z příkladů Španělska, Portugalska a Řeckabyly využitelné, avšak žádná z těchto zemí nemusela úplně přebudovat svoji společnost,ekonomiku a v neposlední řadě státní struktury. Nezastupitelná byla podpora a pomocposkytovaná ze strany vyspělých demokratických států transformujícím se postkomunistickýmzemím, která snížila míru konfliktnosti v důsledku probíhajících přeměna přispěla k urychlení reformního procesu.260Helsinský proces byl odstartován jednáním Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) v r. 1975v Helsinkách. Na základě výsledků této i následných konferencí začala ve Vídni pracovat komise NATO a Varšavskésmlouvy na snížení počtu konvenčních ozbrojených sil, v Ženevě jednala komise o snižování jaderných zbraní USAa SSSR a ve Stockholmu konference o potřebné transparentnosti větších vojenských cvičení.261Tato nová doktrína uznala jako primární nutnost zabránit globální válce, což převážilo nad ideologickým uvažováním.Došlo tak k formování posunu směrem k neantagonistickým vztahům s NATO.166