Obranná politika Československé a České republiky (1989–2009)

13 závěryslovenska nebyla armáda použita k vojenské obraně státu. 263 Ve dvou případech (v roce1938 proti Německu a v roce 1968 proti silám Varšavské smlouvy) k tomu mohlo dojít,avšak armáda nedostala od nejvyšších státních a politických představitelů příkaz k zahájeníobrany. V prvním případě to bylo v důsledku „politiky usmiřování“ spojeneckýchzemí Francie a Velké Británie vůči hitlerovskému Německu, které skončilo podpisemmnichovské dohody. Ve druhém případě bylo jednou z hlavních příčin těsné spojenectvís invazními státy a pokračující členství země v organizaci Varšavské smlouvy.Mezi další odlišnosti patřila větší radikálnost personálních změn ve velení armádya v důstojnickém sboru, jejichž rychlost vedla z vojenského hlediska ke snížení úrovně profesionalityvelení i nižší bojeschopnosti. Můžeme sem zařadit rovněž počáteční radikálnípodporu úlohy KBSE ze strany nové vedoucí politické elity pro dosažení nového bezpečnostníhosystému v Evropě a v euroatlantickém prostoru. Dále spíše laxní postoj k obrannépolitice a postavení ozbrojených sil v nově budované demokratické struktuře státu.Po listopadu 1989 politická reprezentace ČSFR, pod vlivem euforie ukončení studené války,krátkou dobu prosazovala marginalizaci úlohy a postupné zrušení obou vojenských paktů (Varšavskésmlouvy i NATO) a patřila k nejhorlivějším zastáncům institucionalizace a posílení úlohyKBSE (od ledna 1995 OBSE) a její rozhodující bezpečnostní úlohy v Evropě. Svědčí o tomnapř. návrh Memoranda o Evropské bezpečnostní komisi, předložený poprvé československoustranou na jednání ministrů zahraničních věcí Varšavské smlouvy v březnu 1990. Tento trendbyl zakrátko nahrazen úsilím o zrušení Varšavské smlouvy a zachování NATO a o urychlenédosažení začlenění země do této bezpečnostní organizace. Ve vztahu k národnímu zbrojnímuprůmyslu se jednalo o jeho často nedomyšlenou privatizaci a rozsáhlou konverzi, zahájenoukrátce po revolučních změnách. Tento přístup následně vedl ke ztrátě trhů a k ochromení národníhozbrojního průmyslu, jehož negativní důsledky jsou pociťovány dodnes.263 Největší dvě vojenská vystoupení československých občanů, která jsou právem předmětem hrdosti AČR, se odehrálamimo území Československa. Nejednalo se tak o přímou obranu země proti agresi, ale o boj za její svobodua samostatnost. Z hlediska historické posloupnosti sem řadíme působení až 100 000 vojáků v československýchlegiích koncem 1. světové války. Za druhé světové války se jednalo o zapojení československých občanů do bojů navýchodní frontě (až 70 000 osob, z nichž přibližně 3 500 bylo padlých či nezvěstných) a na západní frontě (přibližně20 000 osob, z nichž 500 bylo padlých a nezvěstných). Nelze opomenout hrdinství asi 90 letců působících převážněna západní frontě (ztráty činily 25 padlých a nezvěstných osob), kteří se stali zejména po návratu do vlasti předmětemzvůle a pronásledování v době komunistického režimu. Hrdinství projevovali naši vojáci působící v partyzánskýchskupinách na okupovaném území. Nezapomenutelným a výjimečným projevem odporu proti nacistické okupaci sestal hrdinský čin atentátu na říšského protektora Heydricha, uskutečněný československými výsadkáři, vycvičenýmia vyslanými z Velké Británie. K prvnímu masovějšímu zapojení československých vojáků, kteří působili v zahraničí,do přímého osvobozování Československa došlo nejdříve v bojích při vypuknutí Slovenského národního povstání(SNP) v srpnu 1944. Na operaci se podíleli rovněž piloti 1. čs. samostatného stíhacího leteckého pluku pod velenímštábního kapitána Františka Fajtla a příslušníci 2. čs. paradesantní brigády v čele s plukovníkem VladimíremPřikrylem, kteří byli vysláni na pomoc SNP ze SSSR. K dalšímu zapojení došlo účastí 1. čs. armádního sborupod velením generála Ludvíka Svobody jako součásti Karpatského frontu Rudé armády při osvobozováníčeskoslovenského území v průběhu karpatsko-dukelské operace začátkem října 1944 na východním Slovensku.Za zmínku rovněž stojí, že v souhrnu celkových válečných ztrát Československa (asi 350 000 osob) zahynulo načeskoslovenském území ve věznicích a na popravištích, v důsledku odporu proti nacistické okupaci, přibližně1 000 československých důstojníků. (Zpracováno podle údajů poskytnutých PhDr. Jiřím Bílkem, CSc., z Vojenskéhohistorického ústavu v Praze a podle knih Františka Fajtla První doma, Naše vojsko, 1974 a Podruhé doma,Naše vojsko, 1984).168