Obranná politika Československé a České republiky (1989–2009)

6 Personální a sociální politikav té době v armádě nesloužila anebo působila v nižších funkcích. 97 Zmíněný výrok takéopomíjel skutečnost, že podobně jako v roce 1938, kdy v důsledku mnichovské dohodybylo armádě znemožněno bojovat proti německým nacistickým okupačním jednotkám,tak i v roce 1968, v době okupace země vojsky Varšavské smlouvy, museli vojáci pouzerespektovat politické rozhodnutí tehdejšího vedení státu.Voják z povolání se zmíněnou nálepkou také těžko mohl získat autoritu u vojákůzákladní služby a vyžadovat od nich tolik potřebnou kázeň a plnění dalších základníchvojenských povinností. Je přitom nesporné, že k nízké autoritě vojáků z povolání u vojákůzákladní služby přispívala především jejich malá připravenost řešit mezilidské vztahyjinak, než bylo obvyklé v minulém režimu, kdy se od armády vyžadovala schopnost rychléhonasazení na základě přísné disciplíny a eventuálně trestů. U vojáků z povolání takév té době nebyl příliš rozšířen zájem o zvyšování znalostí i z jiných oblastí života nežz čistě odborné problematiky, např. z kultury, historie, společenských věd apod.Dalším nepříznivým faktorem, který ovlivnil postoje zejména mladších vojáků z povolání,byla i poměrně nízká prestiž vojenské služby v ČR. Ve společnosti existoval rozšířenýnázor, že v ČSLA jsou „pouze druhořadé osoby, které si vybraly vojenskou službu jakoprofesi proto, že nemají jinou možnost uplatnění“. Tento postoj se však časem začal měnitve prospěch oceňování úlohy armády a jejích příslušníků, zejména v souvislosti s rozšiřovánímpůsobení ozbrojených sil v mezinárodních mírových operacích a s jejich významnýmpodílem na záchranných akcích při povodních, zejména v letech 1997 a 2002.V důstojnickém sboru AČR existoval v polovině 90. let všeobecný názor, že vládase nestará o řešení vojenských problémů. Zejména mladší vojáci z povolání si stěžovalirovněž na nezájem parlamentu přijmout legislativu potřebnou ke snížení početního stavudůstojníků ve vysokých hodnostech a k poskytnutí dostatečných fondů na vojenskouinfrastrukturu a výcvikové potřeby. 98Zmíněný zesílený zájem o odchod z armády svědčil mj. o tom, že demokratizačníproces, ve svých zejména humanizačních opatřeních vedl spíše ke zlepšení podmínekvýkonu služby vojáků základní služby, méně již vojáků z povolání. Málo výrazně takéovlivnil vlastní proces vojenského řízení a vztahů mezi podřízenými a nadřízenými,kde převažovalo autokratické řízení zdůrazňující administrativní metody. Nepodařilo serovněž ve větším měřítku rozvinout participativní styl vedení, který by lépe osobně zainteresovala motivoval podřízené k výkonu povolání. 99Průvodním jevem celkového nepříznivého stavu v personální a sociální oblasti, včetněpokračující nízké prestiže profese vojáka z povolání, byl v té době i pokles zájmu o studiumna vojenských vysokých školách. K nezájmu přispíval i růst pacifistických nálad,snižování stavů armády i poměrně vysoká míra zaměstnanosti. Nebylo rovněž možné97GAVLAS, P., RAŠEK, A., Přípravné období rozdělení čs. státu a armády, Vojenské rozhledy č. 1/2003, MO ČR –AVIS, Praha 2003, s. 149,Rašek A. (op. cit. 93), s. 24.98ULRICH, M.P. (op. cit. 91), s. 120.99PADUCHA, P. (op. cit. 95), s. 22.73